Písařka

46.

Odmítala jsem Caleba pustit. Držela jsem se ho jako klíště, jelikož on představoval jediný záchytný bod. V celém tom oceánu zmatku se objevil jako lodička a já jsem našla záchranu před utopením. On se nebránil. Pokud bych ho pustila, Leviho muži by ho podrobili výslechu.

Pohladil mě po zádech. Díval se na ostatní kolem nás a snažil se je zhodnotit. Viděl v každém z nich potenciální hrozbu.

„Jak dlouho tě tady drží?" zašeptal mi do ucha. Nikdo jiný ho nezaslechl.

„Dlouho ne, pokud jsem to pochopila správně, tak oni jsou nějaký druh odboje. Takže ti hodní," vysvětlila jsem mu. Ti hodní. Už s nimi navázala spojení a věděla jsem, že se od nich nemám čeho bát.

Pochybovačně sykl. „Nevěřil bych jim ani nos mezi očima." Zvedl hlavu, natahoval uši a zbystřil smysly, aby mu neuniklo jediné jejich slovo. Počítal s tím, že dříve nebo později ukáží svou pravou tvář.

„Jste přátelé," zkonstatoval Levi. Místo odpovědi jsem se ke Calebovi ještě víc přitiskla. Levi si to převzal po svém a správně. „V tompřípadě se omlouvám za Jura, je poněkud horkokrevný. Pochopte, nemůžeme nikomu věřit – zvlášť teď ne," ospravedlňoval svého kamaráda. Na Caleba jeho slova neudělala dojem.

„To já koneckonců taky ne," odvětil. Stačilo to, aby světlovlasému muži před námi ujasnil, že on je ochotný bránit sebe a i mě. Levi spokojeně přikývl. Calovo rozhodnutí považoval za správné. Sám by nekonal jinak.

Přátelsky k nám natáhl ruku. „Můžu ti nabídnou pomoc. Vám oběma," ustoupil a ukázal na chodbu. Předtím zaclánělo jeho tělo, ale teď už se mi na ni naskytl pohled. „Určitě vám bude příjemnější, když si popovídáme v soukromí." Tehdy jsem pochopila, že ta chodba vedla do další místnůstky. Caleb přijal jeho nabídku.

„Nikdo jiný kromě tebe s námi nepůjde a ty odložíš veškeré zbraně," ujišťoval se. Levi si od opasku odpojil dýku a zahodil ji co nejdál od sebe. Sledovali jsme let kudličky, který zastavil náraz o skálu. Ozvalo se zařinčení a ozvěna ho znásobila.

Různooký se postavil. „Veškeré zbraně," zdůraznil. Levi pozvedl ruce v omluvném gestu a z pod oblečení vytáhl nůž. K němu se choval šetrněji a odložil ho na zem.

„Jsou určitě všechny?" přesvědčoval se Caleb. Pochybnosti ho odmítaly opustit. Leviho spojenec mu před chvílí uštědřil pár ran pěstí, měl dost důvodů k nedůvěře.

„Neublíží nám," pokusila jsem se ho ujistit. Ozval se nepřesvědčeným ,,Hmm". Věnoval mým slovům pozornost, ale sám věděl líp, jak se teď chovat. Levi nepřehlédl Calebův pohled, který se snažil odhalit jakékoli další skrýše, kam se daly ukrýt smrtící nástroje.

„Zkontroluj si mě sám, pokud ti to pomůže," pokynul mu. Caleb tuto nabídku neodmítl. Levi si sundal svůj černý přehoz. Caleb ho rychlostí blesku prohmatal.

„V pořádku?" ptal se světlovlasý. Caleb ke svému zklamání nenašel žádný nebezpečný předmět. Přikývl. Levi si vzal zpět své oblečení. Už stihl napasovat ruce do děr rukávů a natahoval si látku přes látku, když ho můj kamarád zastavil.

„Zpomal! Shoď ze sebe i boty a kalhoty. To, že neschováváš nic ve svém podivném pláštíků, neznamená vůbec nic," tvrdohlavě si stále stál za svým. Levi ze sebe váhavě znovu svlékl oblečení, které si právě natáhl. Nechtělo se mu zbavit se veškeré látky, která ho chránila před chladem jeskyně. Snaha ji vytopit ohněm v jejím středu nebyla zcela zbytečná, ale zdaleka tak úspěšná, aby se tady mohl pohybovat téměř nahý.