Písařka

37.

„Měl jsem dobrý důvod, proč jsem tě nechtěl vzít s sebou," promluvil Will. Jeho hlas už vůbec nezněl vztekle jako předtím. Teď se cítil zodpovědný za to, že mě nedokázal ochránit, ale to nemusel. Vůbec jsem nečekala pomoc, překvapil mě, když se najednou z čista jasna objevil a bojoval s přesilou. Nemohl vyhrát a přesto mě tady nenechal.

Mé ruce pořád ještě třásly a to jsem nedělala nic. To na něj se vrhlo v nejmenším šest mužů. Nevzdal se a já byla příčina. V tu chvíli jsem nebyla schopná přemýšlet, jen jsem tam strachy bez sebe stála do doby, kdy nějakého z vojáků napadlo pomocí mě budoucího lorda porazit. Netrvalo to dlouho, stačilo mi pouze přiložit nůž ke krku a Will okamžitě sklonil zbraň.

Will se pokusil chytit mou dlaň. „Vždycky děláš problémy," zašeptal. Nemusel přeci tolik vyzdvihovat věc, kterou jsem já na sobě neměla ráda. A přestože jsme seděli uprostřed nějakého neznámého stanu, svázaní zády k tyči, která držela celou konstrukci vzpřímeně, každý na opačné straně, jsem se musela zasmát. Od něj to neznělo jako výčitka, konstatoval to a líbilo se mu to.

„Co se směješ? Nevíme, co s námi bude, možná nás zabijou a ty se tady chechtáš, jakoby se nechumelilo..." stěžoval si. Měl pravdu a skutečně tato doba vůbec nebyla dělaná pro smích, ale já si nemohla pomoct. Začala jsem se smát ještě víc, dokud mě Will nenapomenul.

„Zbytečně je sem nelákej, čím míň k nám budou chodit, tím líp," poučoval mě. Díky tomu jsem zase nasadila vážnou tvář. Chvíli jsem uvažovala, co bych mu mohla říct. Myslela jsem na útěk, on také, ale tlusté provazy nám v tom bránily. Měli jsme je omotané kolem těl, na rukou a nohou nesměly chybět. Bála jsem se hlavně o Willa. Držel mou ruku a nejen, že si přitom málem musel vykloubit zápěstí, vypadal i zvláštně nafialověle. Možná ho svázali příliš pevně a jemu se do rukou nedostávalo dostatečně krve.

„Neměl jsi pro mě chodit," vyčetla jsem mu. Vážně neměl, nic jsem pro ně neznamenala, ale Will ano. Díky mě chytili budoucího lorda Sebata, toho, který jim stál nejvíc v cestě, pro něj si jistě nepřichystali nic jiného než smrt.

„Ale měl," oponoval „když jsem věděl, že jsi tady, nemohl jsem tě nechat samotnou. Je jedno jak otravná jsi, říkal jsem ti, jak moc tě mám rád a proto tě nechci vystavovat nebezpečí."

Jeho slova mě zahřála u srdce a přesto jsem dál trvala na svém. „Jsi pro ně cenný, já ne..."

Nenechal mě domluvit. „No právě! Neznamenáš pro ně nic, zabodli by tě jako prase na porážku. Díky mě pro ně máš alespoň nějakou hodnotu. Už stihli zpozorovat, že udělám cokoli, abys přežila!"

Zaklonila jsem hlavu a opřela ji o sloup. Párkrát jsem vzdechla. Snažila jsem se najít ve tmě něco, co by nám pomohlo, ale nedokázala jsem nic rozpoznat. Přiznávám, že až tak temno tady vůbec nebylo, každou chvíli kolem prošel někdo s loučí a proto jsem neviděla dost dobře. Napadlo mě dřít provazy o dřevo a chtěla jsem to Willovi navrhnout, ale on promluvil dřív než já.

„Musíme se jen snažit vydržet co nejdéle. Ostatní se pro nás vrátí. Nenechají nás jen tak na holičkách," sliboval mi. Snad... snad se jim povede varovat ostatní, vsázeli jsem na to všechno.

„Myslela jsem si, že už to celé skončilo, že už se nemusím bát. Přiznávám, nenapadlo mě, jak nebezpečné bude tě následovat, ale chtěla jsem být s tebou..." začala jsem mu vylívat svoje srdce. Bylo načase, aby se dozvěděl o Broddyho stanoveném cíli ho nechat žárlit. Ani nevím, proč jsem na přistoupila, evidentně o mě měl Will dost velký strach a starosti.

Stisk jeho ruky zesílil. To dělat neměl, před očima se mi míhaly vzpomínky, obličeje lidí, kteří mi přirostli k srdci a můj život před touto knihou. Teď jsem si uvědomila, že všechno to mohu každou chvíli ztratit. Všechno se změnilo, doslova, do jediného malililnkatého puntíku, všechno.

„Je mi to líto, tak hrozně líto," fňukala jsem a po tváři mi stekla první slza.

Will se snažil zasáhnout, ale šlo to špatně díky sloupu mezi námi a všem těm provazům. „Nemusíš brečet, ještě se nám nic nestalo."

Správně, ještě ne, ale za jak dlouho ano? „Wille, miluju tě," možná, že se mi teď naskytla poslední možnost mu to říct. Odpověď se vrátila pohotově: „Já tě přeci taky, katastrofo."

Jen to zašeptal někdo odhrnul hlavní plachtu stanu a dovnitř prvně vešli dva muži s meči před sebou. Snažila jsem se natisknout na dřevěný kůl. Nasucho jsem polkla. Naše poprava na sebe asi nenechá dlouho čekat.

Velice elegantně dovnitř vplula i další osoba. Zpod černého pláště jí čouhaly mrtvě bílé, kostnaté prsty. Nezmizely ani veškeré prsteny, kterými byly ověšeny. S ním jsem už měla tu čest a neskákala jsem radostí při pomyšlení na naše poslední setkání.

„Hleďme, koho to tady máme? Ale, jaké překvapení! Naše cesty zase zkřížili, Williame Sebate. S potěšením můžu prohlásit, že tentokrát je to naposled," sehnul se k Willovi. Shodil svou kapuci a posměšně se mu šklebil do obličeje.

Will jen vzhlédl. Prvně nemluvil, nechával si projít hlavou, co by mu mohl předložit, aby nám zajistil čas. „Tohle není naposled, Lumene, ujišťuji vás, že my se ještě setkáme a být vámi bych se netěšil. Bude vás čekat něco velice nepříjemného."

Nevím, jestli to bylo rozumné. Will neměl možnost se odtud dostat a jen ho provokoval svými slovy bez významu. Muže to však vůbec nerozladilo. Jen se zasmál a natáhl k svému doprovodu.

„Chci dýku," rozkázal a mě se sevřelo srdce. Ne, ještě ne, nesměl Willa zabodnout! I já jsem hledala něco, co bych mu mohla nabídnout. Nevlastnila jsem nic cenného až na... Ale to přeci nešlo!

„Máte pravdu, budoucí lorde, setkáme se v pekle. Prozatím sbohem," zašeptal.

„Ne! Ne! Nechte ho! Dám vám, co chcete. Cokoli, slibuji," začala jsem křičet jako o život. Už na tom nezáleželo. Já do toho Willa zatáhla, já ho z toho musela dostat. Ať už to mělo stát cokoli.

Lumen se otočil a končeně si mě všiml. Měla jsem co dělat, abych neuhnula pohledem. Ten člověk s mrtvolnou kůží a žilkami v očích mě děsil. Přemístil se ke mně a pak zvedl mou tvář. Chvíli uvažoval, než si uvědomil, kdo jsem.

Ale Will se tentokrát vzpouzel „Opovažte se jí jenom dotknout a..." hrozil. Umlčel ho však jeden z Lumenových společníku. Neštěstí mu pouze zacpal pusu.

„Obávám se, že nemáš nic, co by mě zajímalo," stáhl svou ruku, ale já se nehodlala vzdát.

„Pletete se, já mám všechno, co jste si kdy vysnil," oponovala jsem mu. Zaujala ho má odvaha a mě také. Nečekala bych od sebe, že se kdy k něčemu takovému odhodlám.

„Ne, Lexie! Prosím nedělej to!" Willovi se povedlo na mě promluvit. Zněl tak zoufale, že to zabolelo i mě. Teď jsem měla pozornost toho kostlivce, musela jsem toho využít.

„Pamatuje se na ten les. Použili jsme proti vám zbraň, kterou jste neznal. Stvořila jsem ji. Mám totiž dar, dokáži měnit skutečnosti. Můžu vám dát cokoli, po čem vaše srdce touží. Výměnou za jeho život a život jeho příbuzných," nabídla jsem mu.

„Zní to lákavě. Až moc lákavě, ale má to háček. Jeden jediný háček," chodil dokolečka a jeho oči zářily bláznovstvím. „Já chci ze všeho nejvíc jejich smrt."

„Mám řešení, dokážu vás jich zbavit. Zmizí odtud!" slibovala jsem. Měla jsem naplánované, jak na to. Poslala bych Willa a všechny ostatní zpět do mého světa. Snad jsem měla až takovou moc. Ani nevím, proč jsem se nesnažila to udělat dřív, mohla jsem tak pomoct i sama sobě.

„A jako bonus dostanete všechno, co byste chtěl," to přeci nemohl odmítnout. Kdo by řekl ne na tak skvělou nabídku?

„Odvažte ji," rozkázal a já se najednou cítila o tolik lehčí. Když jsem opustila stan slyšela jsem jen Willa, který jako utržený z řetězu křičel, že to nesmím udělat.