Písařka

44.

Ať už Levi plánoval cokoli, určitě se to neshodovalo s Lumenovými úmysly. Šel přede mnou a pro jistotu mě táhl za ruku, abych se náhodou nepokusila pláchnout. Otáčel se za každým zvukem, ale tak nenápadně, jak to jen šlo. Místo cukání hlavou ji pokaždé trošičku pootočil a očima prohledával okolí.

Štěstěna stála při nás, protože jsme neměli nejmenší problémy. Všichni si hleděli svého a dvě osoby v černém, které se urychleně snažily někam dostat, se tady vídávaly v jednom kuse.

„Kam mě vedeš?" sykla jsem na něj. Tehdy se na nás obrátila jedna z cizích tváří. Já jsem sebou znatelně škubla. Přilákalo to jeho pozornost ještě víc. Oči se mu zúžily na malé štěrbinky, jak se snažil rozpoznat, co se děje a jestli je to legální nebo ne. Skousla jsem svůj jazyk a snažila jsem se nevyhledávat cizincovu tvář, i když nutkání se přesvědčit, jestli mě stále ještě podezřívavě sleduje by mě dokázalo rozervat vedví.

Leviho to nevyvedlo z míry – alespoň ne patrně. Předstíral, že jsem na něj nepromluvila a pochodoval dál. Na rozdíl ode mě si ostatních nevšímal, i když si musel být vědom toho, že jsem na nás upozornila.

Za nějakou dobu se oči muže odvrátily a už mi nepropalovaly díry do zad. Díky bohu, nevěděla jsem, jak moc déle bych ještě dokázala civět před sebe. Pochopila jsem, že s Levim nesmím prohodit ani slovo, pokud jsem nechtěla skončit chycená. Ale co když jsem to chtěla? Stále jsem se od mého nového „kamaráda" nedozvěděla cíl naší cesty. Má fantasie si dokázala představit mnohé a z nějakého důvodu ani jeden z mých výmyslů nevypadal zrovna vábně. Co když nepohodlí stanu a nucené psaní neznamenalo nic strašného a pravé peklo jsem teprve měla před sebou?

Postupovali jsem rychle a tak jsem se neměla čemu divit, když jsme se brzy nacházeli mimo tábor.  Namísto abych byla vděčná, jsem v duchu jsem dumala nad tím, jak se mu povedlo nás vyvést tak lehce, když se na okrajích pohybovaly v přesných intervalech hlídky.

Levi mě držel stejně jako předtím. Kdyby povolil, asi bych z toho vydedukovala, že už na něj mohu mluvit. Ale já se ho chtěla zase zeptat otázkou, kterou jsem mu položila už vícekrát. Kam mě to vedl?

Lehce jsem ho zatahala za rukáv a on se konečně podíval za sebe. „Nemáme čas, šlo to lehce a o to hůř se později vypořádáme s těmi, co se tě budou snažit najít. Vysvětlím ti všechno, až budeme v bezpečí."

Takže už jsme spolu směli hovořit, Levi o to bohužel nestál. A počítal s tím, že jsou za námi, že ne mě Lumen vyhlásil hon. Horlivě jsem přitakala a snažila jsem se s ním udržet krok, což mě stálo spousty sil. Udělal jeden pohyb nohou vpřed a já na překonání stejné vzdálenosti potřebovala dva a půl. Být malá by se mělo započítat mezi prokletí.

„Zpomal prosím," sýpala jsem po chvíli. V oblasti žeber mě nepříjemně bodalo a v ústech jsem cítila železitou pachuť. Přepisování tohoto světa mě odebralo mnoho energie a když jsme k tomu přičetli rychlochůzi, výsledek vyšel v negativních hodnotách pro mou kondici.

„Ne to není čas," opakoval se „Už to není daleko, vydrž," ujišťoval mě. Doufala jsem, že nepatřil mezi ty lidi, kteří tvrdí, že jsme blízko cíli několik kilometrů od něj, jelikož to v mé řeči by to znamenalo nemyslitelné dálky.

Po krátkém vydechnutí jsem zase pokračovala dál a ukázalo se, že Leviho představa o vzdálenostech je poměrně podobná té mojí.

Zavedl mě k řece, kterou jsme pomocí několika prken přešli. Až tam se Levi poprvé odvážil mě pustit. Potřeboval obě ruce. Musel shodit desky do vody a nechat, aby je voda odplavila. Pokud by se ostatní snažili dostat na druhou stranu břehu, nezbývalo by jim nic jiného, než si hledat jiný most nebo místo na přebrodění.