Písařka

28.

Lexie

V jednu chvíli se náhle projevily všechny mé životní funkce, které předtím selhávaly a já se probrala. Víčka se mi lepily k sobě a chtělo hodně námahy, než jsem je od sebe oddělila. Hrudník se mi zvedal dvakrát rychleji než jindy, což ovlivňovalo mé dýchání. Každé sípavé nasátí vzduchu s sebou neslo i bolestné stažení vyschlého krku, ale přesně tohle mě přesvědčilo o tom, že jsem zpět. Cítila jsem bolest, mrtvá bych asi těžko něco z toho vnímala.

Takže se rozhodl pro mě!

Usmívala jsem se jako blázen. Broddy ho přemluvil a hlavně on ten papírek zničil! Nevěřila jsem, že by zrovna Will učinil tento krok, ale ano stalo se!

Celým tím nadšením jsem si vůbec nevšímala, kde jsem. Ležela jsem v nějaké prohlubni v zemi. Velice nepříjemně mě překvapilo, když jsem uviděla na zemi fleky od zaschlé krve. Vykřikla jsem a natlačila se na zadní stěnu vyhrabaného prostoru. Napadlo mě, jestli náhodou červená tekutina nepocházela z mého těla. Naštěstí ne.

Pomalu jsem si dokázala odpovědět, na otázku, kde jsem. Položili mě do Moničina hrobu. To mě dostalo na nohy. Jak dlouho jsem tady asi nečinně ležela? Dokázala jsem s jistotou říct, že ta doba byla určitě delší, než by se mi líbilo. Jen ta skutečnost, že už mě chtěli pohřbít se mnou otřásla.

Poněkud ztuhle jsem se postavila a vylezla ven. Musela jsem je najít, seřvat Willa a poděkovat Broddymu. Pak nechat Willa chvíli prosit a nakonec si užít jeho přítomnosti, dodala mysl. Skrývala jsem úsměv. Nemohla jsem zapírat, že se na ně všechny neskutečně těším a na jednoho z nich o maliličko více, než na ostatní.

Bez váhání jsem se vydala cestou k táboru. Příroda ve mně vzbouzela radostný pocit a neubránila jsem se hlasitému zavýskání, po kterém z korun stromů vylétli vyplašení ptáci. Můj smích se rozlehl mezi stromy a já téměř zapomněla, jak zdravě zněl. Už dlouho jsem se necítila takto dobře, byla příjemná změna se zase moct pohybovat bez limitů.

Jenže blízko tábora jsem si všimla něčeho netypického. Nikdo nemluvil, žádné praskání hořícího dřeva a celkově scházely známky po přítomnosti lidí. Veškerá radost se v sekundě ztratila. Nechali mě tady? Nebo hůř, kniha se chýlila k druhé polovině.

„Nikdo nikde, pane," uslyšela jsem hlášení. Okamžitě jsem ztuhla a rychle si našla skrýš za hromadou napadaného dřeva. Neskrývalo se zde dobře, ale muž už zřejmě prohledal tábor a celé blízké okolí, takže nepředpokládal, že zde někdo je.

„To jsem čekal," zamručel muž. Znala jsem ten hlas. Tak chraplavý a strašidelný ho měla jen jedna osoba a to ta, která způsobila Willovi jeho, později mé, zranění.

„Co teď, pane?" jeho mladý hlasatel v našem zmizení viděl komplikaci. Muž mu však jen položil kostnatou ruku na rameno a klidným hlasem promluvil.

„Nemá smysl si s tím lámat hlavu. Nebojte se, příteli, mí muži jsou rozmístěni tak, že je náš milý budoucí lord nezachrání. Nebudou schopni se dostat dál, na severu jsou strmé skály a na jihu divoká řeka. A my přesně uprostřed. Je to tak i lepší, budou s sebou vláčet těžké tašky, zabít je tedy půjde snáz," ujišťoval ho.

„Dobrá, pane, mám ještě jednou prozkoumat okolí?" otázal se a já už se chystala na útěk, přestože přesně tohle by bylo úplně zbytečné. Dohnali by mě a já se neuměla bránit. Poslední pokus o zacházení se zbraní jsem absolvovala ve svém světě na střelnici, což mi samo o sobě vůbec nešlo a tady bych asi těžko našla pistoli.