Písařka

36.

„Shh Broddy. Broddy," sykla jsem na kluka, který zrovna vedl velice hlasitý rozhovor s pár jeho příbuznými. Neznala jsem jméno ani jednoho z nich a nehodlala jsem je ani zjišťovat. Potřebovala jsem jen mluvit s Willovým bratrem.

Mávl na mě a lehce kývl hlavou. Spokojeně jsem se postavila opodál. Ještě se s nimi rozloučil a přiběhl ke mně.

„Musíme se vydat dnes v noci za Willem. Chce se dostat z tábora," vychrlila jsem na něj dřív, než stačil cokoli říct.

„Slyšel jsem, že plánuje nějakou akci," přitakal, ale maličko nakrčil čelo. Pud sebezáchovy mu našeptával se do těchto záležitostí držet co nejdál. Prozradil mi tím, že tentokrát se ke mně asi nepřipojí. V duchu jsem zaklela. Necítila jsem se dostatečně odvážná na to, abych se sama plížila někde po tmě, to ke všemu za pár hodin a bez pořádného plánování. Pokud jsem však chtěla být součástí expedice, nic jiného mi nezbývalo.

Prosebně jsem sepnula ruce. „Přeci mě v tom nenecháš," škemrání ho nepřesvědčilo. Omluvně pokrčil rameny.

„Já mám všech těch vzrušujících a nebezpečných činů až po krk. Je mi to líto, Lexie. Víš, že bych ti v ničem nepomohl. Jsem kluk, který se bojí krve, nezapomínej. Předpokládám, že ta poteče v proudech." vymlouval se. „Ale ty určitě běž, využij každou možnost, kdy můžete být s Willem spolu," radil mi následně. Skvěle, sám si radši zůstane, mě pošle do další sebevražedné situace, pomyslela jsem si. Změřila jsem si ho od hlavy k patě a všimla jsem si, jak unaveně působil. V poledních dnech asi téměř nespal a i když se zdál plný energie, teď jeho maska opadla a ukázala, že je celkem zmožený. Prožil si nejnebezpečnější chvíle jeho života, zasloužil si řádný a dlouhý odpočinek.

Úsilí přivést ho k souhlasu jsem nechala stranou. „Dávej na sebe pozor," rozloučila jsem se místo toho. Dál jsem nenacházela slova a on na tom nebylo o moc jinak. Rukama jsem chvíli kreslila ve vzduchu nereálné obrazce, než se mi konečně podařilo naznačit, že se jdu připravit. Usmál se a i on se rozhodl vzdálit.

Možná už ho neuvidím, uvědomila jsem si. Na své schopnosti jsem moc nevsázela, nejednu situaci jsem spíše zkazila než zachránila a teď u sebe nebudu mít žádného obránce.

Za chvíli se kluk ocitl v mém objetí. Tvářil se zaskočeně a jen tak stál, než se i jeho ruce obmotaly kolem mého pasu. „Hlavně se se mnou neluč," rozkázal mi „ještě se uvidíme."

Pustila jsem ho až několik minut poté. Broddy se stal nedílnou součástí mého života, vlastně jako každý z mých přátel tady.

Poté začal prohmatávat kapsy své zelené vesty. Prvně neúspěšně, ale spokojené oddechnutí naznačilo, že našel hledanou věc. Vytáhl ji a k mému údivu jsem uviděla ten nůž, kterým jsme zkrátili Sebatovy vlasy o víc než polovinu jejich původní délky. Položil si ho na ruku a tu natáhl ke mně.

„Vem si to, pro jistotu. Snaž se tím ublížit jiným, ne sobě," nabádal mě. Souhlasila jsem kývnutím a zašmátrala po rukojeti. Málem se mi povedlo palcem přejet přes čepel. Ještě jsem nůž ani nedržela a už jsem téměř utrpěla zranění. Byla jsem ztracený případ.

„Máš ponětí, kolik mi zbývá času?" zeptala jsem se ho. Netušil. Ale když už se mnou nešel, tak mi prokázal jinou službu. Nabídl se, že z Willa nespustí oči a dá mi vědět, až odejde.

...

Měla jsem pocit, že oči už asi neudržím otevřené. Považovala jsem za zázrak, že mě má vůle stále ještě nechávala bdělou. Nebo spíše tak nějak přibližně vnímající. Víc mě probralo třesení s mými rameny. Broddy s nimi prudce a trhavě pohyboval sem a tam.

„Vstaň! Dělej! Musíš okamžitě jít!" šeptal. Párkrát se ohlédl, ale ve tmě se mu výprava ztratila.

V polospánku jsem se vyhrabala na nohy. Položila jsem jednu nohu dopředu, ale musela jsem okamžitě vyvažovat, abych se neocitla na zemi. Broddy se ušklíbl a sehnul se pro něco z věcí připravených na to, abych si je vzala s sebou. Poznala jsem, co to bylo až poté, co obsah předmětu skončil na mém obličeji. Nádoba s pitím. Ledová voda však měla dokonalé účinky. Vůbec jsem nepomyslela na dlouhého šlofíka, teď se znásobila chuť to nějak vrátit Broddymu.

„To jsem potřebovala," postěžovala jsem si a hledala další z předem nachystaných předmětů.

„Ticho a beztak se pohybuješ podél řeky. O vodu se neboj, k té máš bez přerušení přístup dnem i nocí."

Jako poslední jsem do ruky vzala nůž a ten v ní i nechala. „Opatruj se," řekl ještě kluk.

Vydala jsem se vstříc nové výzvě. Problémy se však dostavily mnohem dříve, než jsem předpokládala. Mé probouzení se táhlo tak dlouho, že Will s ostatními už stihli zmizet. Pod nohama mi šustilo suché listí a praskaly větvičky. V dálce se zaleskly oči nějakého divokého zvířete, ale nic víc.

Buď už dáno prošli nepřátelským územím nebo se pohybovali až nelidsky tiše. Mohla jsem se vrátit, ale když jsem se už jednou ocitla tady, tak jsem nechtěla odstoupit od svého rozhodnutí. Na chvíli jsem zůstala stát.

Snažila jsem dávat pozor na každé zašustění, hlas či jakýkoli jiný zvuk. Nakonec mi sluch vůbec dál nepomohl. Místo toho, jsem se začala orientovat pomocí zraku. V dálce plápolal oheň. Bez rozmýšlení jsem se vydala vpřed. Napadlo mě, že Will by na sebe tolik neupozorňoval, ale pokud se jednalo o napřátelskou lokalitu, tak možnost se tam s ním setkat se zvedla.

...

Přikradla jsem se k nejbližšímu keři a sledovala dění mezi bílými plátěnými stany. Skutečně se mi povedlo nalézt místo pobytu našich nepřátel. Tolik jsem se soustředila na to najít Willa, že jsem věnovala nevelkou pozornost svému vlastnímu bezpečí.

Popadla mě cizí ruka vytáhla mě na nohy. Okamžitě jsem vyjekla a ohnala se. Muž s tím však počítal. Vyzdvihl mě ještě víc nahoru, takže jsem se nedotýkala nohama půdy. Látka mého oblečení mě začala škrtit. Srdce mi tepalo mnohem rychleji než obvykle a zalapala jsem po vzduchu.

„Kohopak to tu máme?" zašklebil se neznámý a konečně mě pustil. Prohnula jsem se v pase a začala kašlat. Pro příště bych se měla ujistit, jak dobře jsou chráněné keře, které si vybírám jako útočiště, pokud tedy nějaké příště bude...

William

Šlo to lehce. Až podezřele lehce, ale důvodem bylo, že někdo jiný než my naše nepřátele zabavil. Ale kdo? Vrátil se ten kostlivec? Ne, to by přece nesvolaly všechny hlídky. Šířil se mnou velice nepříjemný pocit.

Poté mé uši zachytily hlasy. Spousty cizích, ale jeden z nich jsem okamžitě přiřadil k známému člověku.

„Lexie," povzdechl jsem si.

Nesměl jsem ji tam nechat.

„Malcolme," oslovil jsem muže, kterému jsem věřil ze skupiny nejvíc „potřebuji, abys ostatní dovedl k tátovi. Co nejrychleji. Na mě nečekejte, musím někoho zachránit. Možná vás doběhnu," zaúkoloval jsem ho. V duchu jsem k těmto větám ještě něco dodal: Ale spíše ne. Z tohoto se jen tak lehce nevysekám.

Neprotestoval a bez prodlení se s ostatními vydal dál.

Meč jsem už měl připravený když jsem se vydal k místu, kde Lexie zase jednou tropila neplechu.