Písařka

18.

 „Nemám v plánu vám ji napsat zpět!" prohlásila jsem. Sebat při mém odporování potřásl hlavou, tento boj nehodlal prohrát.

„Nemůže zůstat mrtvá. Joustneová, pochopte to, ona je pro mě důležitá," podíval se na její obrázek a v očích se mu mihla jiskra. Skutečně ji miloval.

„Pro mě je důležitý můj život," odsekla jsem. Mohl ji mít rád sebevíc, ale stejně bych se pro jeho štěstí nevzdala své existence. Copak mu nestačilo, že jsem ho uzdravila a teď kvůli němu měla na břichu ošklivý strup?

„Nechápete to. Ona musí..." nezajímalo mě, co musela, takže jsem ho v půlce věty přerušila.

„Sebate! Ona je mtrvá. Zkusíte ten svůj rituál a pokud se to nepovede, tak je mi to líto."

Nic nenamítal, takže zřejmě pochopil. Tichými kroky se vydal zpět. Dlaně sevřel v pěsti a měl napjatý každý sval, který jsem stihla zpozorovat. Můj pocit mi napovídal, že on udělá cokoli, aby ji dostal zpět. William příliš visel na těch, které miloval. 

Také jsem se postavila a chtěl odejít, jenže něco mi nedalo. Přesněji Broddyho výklad o mě a korektorovi. Jeho přítelkyně vypadala dokonale a on taky, proč si tedy Broddy myslel, že se k sobě nehodí? Copak věřil teorii, že protiklady se přitahují? Nakonec jsem se nachytala při tom, jak si měřím její portrét v kameni a snažím se přijít na to, co je na té dívce tak zvláštního. Při našem prvním setkání mi nepadla do oka. Možná, že jí geny daly krásu, ale když jsem se nad tím tak zamyslela, tak přesně takto krásných lidí se našlo mnoho.

Donutila jsem se odtrhnout od ní pohled. Zvedla jsem se a co nejrychleji odběhla. Už jsem se sem nechtěla vracet.

...

„No tak se pohněte!" rozkazoval Sebat a celý zbytek jeho příbuzenstva běhal z jedné strany na druhou. Musel vycítit to, že jsem ho pozorovala, protože na chvíli se na mě koutkem oka podíval, ale pak se znovu věnoval ostatním.

„Máte dvě minuty!" zvolal silným hlasem a sám si zašel pro své věci. Vrátil se s nožem v ruce. Takže se rozhodl vrátit svou lásku zpět hned teď. Stále jsem se na něj dívala, ale asi se stal imunní vůči mým pohledům. V duchu jsem si přála, aby nechal tu svou modelku zahrabanou hluboko pod zemí.

„Přeji vám štěstí Sebate," špitla jsem potichu, i když přesný opak byl pravdou. Překvapeně trhl hlavou, když uslyšel své jméno, asi se ztratil tak hluboko ve svých myšlenkách, že okolní svět na chvíli přestal vnímat.

„Děkuji," odvětil suše, ale nepovedlo se mu zamaskovat zášť v hlase. Stále mi zazlíval, že jsem odmítala oživit mrtvou. To mě vážně nebyl schopný pochopit? Kdo by dobrovolně dal svůj vlastní život.

„Udělal by jste to na mém místě?" vyhrkla jsem. Cítila jsem se najednou strašně malá. Co když odpoví, že ano? Vypadala bych pak před ním jako sobec.

„Ne, máte pravdu, neudělal," svěsil hlavu. Na maličkou chvilku se mi zdál smířený s tím, že ona už do jeho života nevstoupí, ale pak se vrátilo jeho já plné odhodlání a znovu zařval na celé tábořiště.

„Jdeme! Jdeme! Pohyb!" hecoval ostatní a už mi nevěnoval pozornost. Chvíli jsem ho ještě pozorovala. Měla jsem s ním soucit a párkrát jsem zauvažovala, jestli bych mu skutečně neměla pomoct, naštěstí jsem pobrala dostatek rozumu na to, abych se nenechala soucitem oklamat.

William

Snažil jsem se neotáčet kvůli pohledům Joustenové. Jakoby mi do těla provrtával díry, ale stejně jsem cítil, že chvilkami mi nechybělo k mnoho k tomu, aby se podvolila. Chtěl jsem Moniku zpět víc, než cokoli jiného na světě. Kdyby se tady objevila, tak by se tento svět stal ideálním místem. Měl bych nablízku všechny, na kterých mi kdy záleželo.