Písařka

39.

William

Al mi sdělil, co se dělo. Lexie zůstala v onom světě sama. To byla pouze část šokující zprávy. Mí příbuzní se teď pohybovali kdesi tady. Pamatoval jsem si své vlastní pocity, když jsem se poprvé ocitl v tomto světě – zmatení, strach a nejistota. Oni teď určitě prožívali to samé.

O co jsem se měl postarat dřív? Nejradši bych se dal do zachraňování Lexie, přestože mi zcela chyběly nápady na to, jak ji odtamtud dostat. Mnohem snáz by s hledali mí příbuzní, které jsem tady nesměl nechat pobíhat. Bůh ví, co by provedli, ale přesto mě starosti o ně tolik netížily.

Odhodil jsem knížku, kterou jsem doteď křečovitě svíral v rukou, do kouta. Dopadla tak, že se ani jediná stránka neponičila a pero stále psalo. Věnoval jsem tomu pouze zamračený pohled.

„Pojďte někdo z vás se mnou. Najdeme moji rodinu," rozkázal jsem. Stačilo objevit pouze jednoho z nich a ten by pak pomohl vypátrat, kde jsou ostatní. Já bych se mohl klidně vrátit zpět do Alovy kanceláře a zkoumat možnosti, jak dostat Písařku zpět k sobě. Nejvíc by se teď hodil Daniel, který dokázal předpovídat budoucnost. Jenže ten už byl mrtvý.

„Wille, já s Laurel máme své vlastní životy. Musím se ještě postarat o nějaké papíry a Laurel by se měla učit..." vymlouval se Al.

Popadl jsem do ruky bundu, kterou si pověsil na věšák a hodil ji na něj. „Papíry ti neutečou, moje rodina ano." Jeho nesouhlasné pohledy jsem úspěšně ignoroval. Vydal jsem se ven z kanceláře a se značným zpožděním mě ti dva doprovázeli.

Rozhlédl jsem se kolem sebe v naději, že někde najdu bod, který by mě navedl, kde hledat. Očekávaně jsem nic nenašel.

„Dobře. Rozdělíme se. Ty," ukázal jsem na Ala „Půjdeš směrem k bytu Lexie a ty," obrátil jsem se na Laurel „Začneš u nakladatelství, kde jsem pracoval," určil jsem. Jako jeden muž se nadechli a začali protestovat.

„Já přeci netuším, jak vypadají!" namítala dívka.

On se okamžitě připojil. „Wille, my nemáme šanci je najít. Musel bys je popisovat, což by jen zdržovalo. Zkus je najít sám a nám dáš potom vědět." Al se neprojevoval příliš ochotně. Nespokojeně jsem zamručel. Nemyslel jsem na to, že Broddyho, Elodii a ostatní nikdy neviděli.

„Poznáte je podle oblečení," svitlo mi nakonec. Sice se v našem světě nosily věci podobné těm tady, ale určité rozdíly se přeci jen daly pozorovat. Detaily jako kožené pásky, ozdoby ze zvířecích kožichů se našly u každého z nás a minimálně polovině z nich po boku visela zbraň. Jako příklad jsem jim předvedl své vlastní oblečení. Al se i přesto zdráhal.

„Wille, já vím, že to teď pro tebe musí být těžké, ale nemůžeme přeci jen tak přijít k cizímu člověku a říct mu: Hej ty, vypadáš, jako bys právě vyskočil z knihy!" přeháněl. Nad jeho reakcí jsem zakroutil hlavou. Proč se choval tak odmítavě? Udělal jsem snad něco, co ho podráždilo? Vrátil jsem se před několika hodinami a zatím se naskytlo pouze málo možností něco pokazit.

„Snažím se jen chránit ty, na kterých mi záleží," ospravedlňoval jsem se. „A nemusíš na ně hned tak vybafnout, jen jim poklepeš na rameno, usměješ se a prohlásíš, že jsi od Willa. Když se spleteš, jednoduše se omluvíš. Není to věda, Ale."

Chtě znovu něco namítat. Už jsem toho začínal mít dost, neštěstí zasáhla Laurel. „Udělej to," nabádala ho i ona. Sama se na mě usmála. Bavil jsem se s ní jen jedinkrát v životě a stejně mi teď pomohla. Aniž by čekala na souhlas muže po jejím boku, vydala se směrem, který jsem jí určil. Vděčně jsem směrem k ní kývl hlavou a pak jsem se znovu soustředil na Ala.