Písařka

45.

William

„Co tady pořád ještě děláš?" Elodie se téměř nepohnula od té doby, co jsem si šel promluvit s Alem.

„Už jsem ti říkala, je tady ticho," odvětila.

Sedl jsem si těsně vedle ní a po jejím příkladu jsem se i já zády opřel o hřející topení. Elodie sebou maličko trhla, když se moje paže otřela o tu její. „Promiň, nelekej se, jen jsem si přisedl," uklidňoval jsem ji.

Přikývla a dál seděla jako pravítko. Svou sestru jsem měl dávno přečtenou a takto se chovala jen tehdy, když někoho očekávala. „O kom si myslíš, že se sem dostaví? Někdo speciální?" tahal jsem z ní.

Elodie pokrčila rameny a zdráhala se s odpovědí.

„Tak mě nech hádat. Broddy?" zkusil jsem odhadnou, kvůli komu strávila v této místnosti tolik času.

Smutný úsměv na tváři vypovídal, že bratr nebyl osoba, po které prahla. „To bych ti už přeci dávno řekla. Naštveš se, když se dozvíš, čí přítomnost bych si přála," odvrátila hlavu.

Prozradila mi dost. „Caleb," zamručel jsem nespokojeně. Proč se ten směšný člověk s různobarevnýma očima motal mezi ty, na kterých mi záleželo? Získal si Lexiinu přízeň, Broddy ho pokládal za přítele a Elodie zcela jasně také. Nechtěl jsem se zrovna s ním dělit o tak úžasné lidi.

„Je to zvláštní, vidí mě přesně takovou, jaká jsem. Nesoudí mě kvůli tomu, že jsem nedostala možnost pozorovat svět jako vy ostatní. Je mi s ním prostě příjemně," svěřila se mi. U poslední věty si přiložila dlaň na srdce.

Zatnul jsem zuby, ale nezakázal jsem jí se s ním stýkat, přestože bych to nejradši okamžitě udělal.

„To není jediný. Já přeci taky a bráška není výjimkou."

Jen potřásla hlavou. „On je tak nějak víc cizí než vy dva."

Pro sestru to znamenalo mnoho. Potkala minimum lidí, kteří ji neodepsali a možná proto ji to k němu táhlo.

„Nevíš, jestli tady je? Všude vládne chaos a zatím se všichni jen tak motáme, ale měla jsem pocit, že jsem jeho hlas mezi ostatními nezaslechla."

Předtím jsem tomu nevěnoval nejmenší pozornost, ale když to teď zmínila uvědomil jsem si, že ani já jsem našeho bratrance nepotkal. Možná zůstal někde ještě někde venku, ale tomu se mi téměř nechtělo věřit. Ta pravděpodobnost byla malinkatá. Tady však určitě také nebyl, kdyby ano, bezpochyby by mě už dávno poctil jednou ze svých návštěv s účelem zjistit, co se tady děje. Už jsem sice několik podobných zvědavců musel zklamat a slíbit jim vysvětlení co nejdříve, ale jeho bych si pamatoval, protože setkání s otravným příbuzným by se mi z hlavy jen tak nevykouřilo.

„Netuším," sdělil jsem jí. Hluboko v mysli jsem však věděl, co se s Calebem stalo a ona taky.

I přes teplo, které vydával radiátor se jemně otřásla. Přitáhla k sobě nohy a objala je rukama. „Kdybys ho našel, pošleš ho ke mně?" ujišťovala se. Jak rád bych jí to odepřel! Caleb si měl zůstat ztracený na věky. Jenže pohled na ni mě nechal změknout. Vždy jsem pro Elodii udělal všechno, co jsem jí viděl na očích. Ne. Počkat, to se říct nedalo. Všechno, co jsem jí vyčetl z tváře – ano tohle už sedělo víc.

„Tvé přání je mi rozkazem," zašeptal jsem potichu.

Usmála se a opřela si o mě hlavu. „Díky, Wille." Pohladil jsem ji po vlasech se slovy, že ona mi děkovat nemusí.