Písařka

2.

Očima jsem se snažila zhypnotizovat hodiny. Velká ručička se nacházela dvě minuty před číslem tři. Ještě pár okamžiků do konce mojí směny a mě tyto minuty přišly jako věčnost. Trávila jsem tady dennodenně přes šest hodin, ale posledních pár chvil bylo vždy největší utrpení. Zkontrolovala jsem pro jistotu i hodiny na obrazovce mého mobilu a počítače, abych si byla stoprocentně jistá, že všechny tři ukazují stejný čas.

Už jen jedna minuta.

Nikdo nepozná, že jsem odešla dřív. Přehodila jsem si přes rameno tašku, která byla tak těžká, že mi přišlo, že jsem v ní měla naházené kamení. Z věšáku jsem si vzala kabát a vyšla jsem ze své kanceláře. Konečně.

„Slečno Joustenová," oslovil mě, dnes již tuším potřetí, William. Čekala jsem, že po mě bude něco chtít, ale naštěstí mi přinesl jen moji pozvánku na konkurz. Bez slov jsem ji přijala. Nezasloužil si abych mu poděkovala nebo ano?

Nakonec ze mě tiché a opovrhující „Děkuji," vyšlo. Usmál se, ale nebyl by to on, kdyby zmlkl a nechal mě na pokoji.

„Na vašem místě bych tam nechodil," radil mi zkušeně. Než jsem odsekla, že jeho názory mě ani v nejmenším nezajímají, už zase do mě něco hustil.

„Jde o to, že taková funkce, kterou vám nabízí, vyžaduje talent a zkušenosti."

Uraženě jsem dala ruce v bok. Myslel si snad, že nemám dostatečnou kvalifikaci? Odmaturovala jsem na výbornou a to, že na vysokou školu jsem se ještě nedostala, byla jen otázka peněz.

Původně jsem neměla zájem chodit na onen pohovor, ale díky tomu, že se mě snažil William odradit, jsem najednou byla odhodlaná, ukázat mu, jak dobrá jsem. Potřebovala jsem jemu, a vlastně i sobě, dokázat, že něco takového je pro mě hračka.

„Myslím, že se tohoto úkolu výtečně zhostím Sebate," odbyla jsem ho a přerušila jeho povídání o tom, jak náročné by něco takového bylo. Vyloženě nechtěl, abych se byť jen snažila o to místo usilovat. Dostala snad jeho modelka tu samou nabídku a on si myslel, že by proti mně neměla šanci, takže se snažil odrovnat konkurenci?

Dost Lexie! okřikla jsem se v duchu, nebylo důležité, proč se mě snažil zadržet, důležité bylo dostat to místo.

„Naviděnou Sebate," opustila jsem budovu a nehodlal se s ním dále hádat.

Prvních pár kroků jsem dumala nad tím, proč se snažil mi práci znechutit, ale pak jsem zahlédla černé naleštěné BMW, jak stojí na jednom z míst vyhrazených pro zaměstnance. Okamžitě jsem poznala komu patří. William.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale moje podvědomí mi vnuklo pomstychtivou myšlenku.

Bylo to jako v těch animovaných filmech. Na jedné straně mé hlavy stál andílek v bílých šatech s tlustou knihou v rukou a se zdviženým ukazováčkem mi dával kázání o nesprávnosti mého nápadu.

„Lexi, uvědom si, že pokud to uděláš, tak tě boží trest nemine," hlásil moudře.

Na druhé straně mé hlavy se z ničeho objevil čertík.

„Neposlouchej toho kaziče zábavy. Běž holka a ukaž Sebatovi, že pokud tě málem přejede, nevyvázne jen s nazlobenými pohledy!" motivoval mě pekelník a okamžitě vyhrál.

Zlomyslně jsem se usmála a vylovila z tašky klíče. Lehkým krokem jsem se vydala k dokonale lesknoucímu se autu. Škoda, že se na něm za chvíli objeví nepěkné rýhy. Nenápadně jsem se rozhlédla kolem sebe, jestli mě náhodou někdo nepozoruje. Když jsem se ujistila, že ne, přiložila jsem špičku klíče na plech. Čekala jsem, že klíč bude lehce klouzat po kovu, ale poškodit takové auto chtělo o mnoho víc síly než bych čekala. Šlo to pomalu a když se odlupovaly kousky laku, doprovázel to nepříjemný zvuk, ale nakonec jsem se spokojeně podívala na své dílo.