Písařka

29.

„A co teď?" vyslovila jsem šeptem otázku, která vrtala hlavou každému z nás. Můj i Willův pohled se okamžitě stočil na Broddyho. Kluk si nás prvně nevšímal a snažil se odhadnout sílu protivníků, až za nějakou dobu si začal uvědomovat nepříjemný pocit způsobený naším bedlivým pozorováním.

„Proč se díváte na mě?" obořil se na nás potichu. Obočí stáhl a pak se začal bránit. „ Kdybych měl jakýkoli nápad, jak nás z téhle kaše vytáhnout, tak jste první, kdo se o něm dozví. Vážně netuším, proč se obracíte na mě, jsem z vás nejmladší a pokud jste zapomněli, tak díky mě jsme ještě všichni naživu, " nezapomněl zmínit své zásluhy. Já jsem na něj přestala civět, protože měl pravdu. Bez něj bychom možná mohli umřít. Nespokojeně jsem se zavrtěla na větvi a snažila se ještě pevněji chytit stromu. Výšky mi vůbec neprospívaly.

„Dá se to vidět takto, nebo bych mohl tvrdit, že tam kde jsme teď, jsme kvůli tobě. Sice živí, ale v pasti. Kdybychom se jim pokusili bránit, možná že teď by se nekonalo žádné otravné sezení na stromě," Will jako vždy našel nějakou námitku. Podezřívala jsem ho, že se snažil navázat alespoň nějaký rozhovor, třeba i hašteřivý, kvůli tichu a narůstající nejistotě. Pokoušel se nás zabavit.

„To je samé možná, už jsem tě ujistil, jak věřím tvému bojovému umění, ale laskavě si uvědom, že těch lidí je teď nejméně deset. Dva z nich jsou jistě zdatní šermíři a ti ostatní se bezesporu umí ohánět klacky, které sice nezabijí, ale zraní. Nezapomínej, že pokud někoho pořežou do krve ten pohled by mě mohl vyřadit a Lexie se stěží dostane na strom, chtít po ní, aby se snažila někomu ubránit, je moc," ohradil se a uraženě založil ruce v bok. I já jsem nespokojeně odfrkla kvůli Broddyho tvrzení. No tak jsem neuměla lézt no a co? A sama jsem se smířila s tím, že bych jim jako bojovná síla asi moc neposoužila, ale nemusel to tolik zdůrazňovat!

Will se sice tvářil nesouhlasně, ale na očích jsem mu viděla, že si každičké Broddyho slovo jasně uvědomuje a dokáže si domyslet, jak velkou hrozbu to pro nás představovalo.

„Takže co tedy chceme dělat dál?" tahala jsem z nich. Oba pokrčili rameny. Will se položil na jednu z větví a nechal nohy volně ve vzduchu zatímco se Broddy opřel o kmen přesně naproti svému bratrovi, takže dřevo mezi nimi vytvářelo neprůhlednou bariéru. Dívala jsem se na rozhádané sourozence, přičemž oba si lámali hlavu s naší záchranou.

„Hádám, že budeme muset čekat. Nakonec své obléhání vzdají," Will zavřel oči a zaklonil hlavu. Vůbec jsem nechápala, jak se v takové krkolomné pozici může cítit dobře a ještě méně pochopení jsem měla pro jeho smysl pro rovnováhu, já už bych se dávno zřítila.

„Zase jen hádáš," dostalo se mu zpochybnění od bratra „jestli se jim to hodí, klidně si tady pobudou i týdny. Mají přístup k vodě, jídlu, můžou si zapálit oheň, zatímco my jsme odsouzení k sezení a doufání," vztekal se. Nesnášel pomyšlení, že by neměl kontrolu nad situací. Můj lítostivý pohled mu dobrou náladu nevrátil. Pokračoval v líčení naší svízelné situace. „Nosíte s sebou něco užitečného? Co vlastně máme kromě mizerně maličké naděje?"

Provinile jsem sklopila hlavu, po kapsách jsem našla pouze hlínu z hrobu a pár klacíčků. Nic užitečného.

Kluk si uvědomil, že se mu povedlo nás dostatečně demotivovat, i když to vůbec nezamýšlel. Celou situaci ještě o trošičku zhoršil, protože všechno nechal vypadat ztraceně. I on sám se teď cítil pod psa, ale rád ze sebe vypustil všechny své úvahy, které ho předtím ještě víc svazovaly.

S povzdechem se zadíval na kouř, který stoupal nedaleko odtud do korun stromů a nesl s sebou až mučivě krásnou vůni masa. Naši nepřátelé si přichystali večeři.

Vedle mě Will ztrápeně zaskučel, když se i k jeho nosu dostal vzduch vonící po jídle. Zvedl se a chvíli se díval dolů. Nezaznamenali jsem žádný pohyb, ale čas od času se ukázala hlídka a jejich provizorní přístřešek se nacházel příliš blízko nám na to, abychom utekli.

„Chci jednoduše pryč," jeho trpělivost přetekla. Dostal se z ležící polohy do stoje. „Zkusím nám získat čas. Nemáme prostředky na složité odlákávací manévry. Neexistuje jiná možnost, než slézt a postavit se jim," a to také byl jeho úmysl. Will začal se sestupem. Má ruka vystřelila a chytila tu jeho.

„Neblázni, je to sebevražda," pokusila jsem se ho zastavit.

„Je to podobné jako čekání tady nahoře. Ke všemu mí příbuzní jsou v pasti, buď se chopím možnosti jim pomoct, nebo umřeme všichni. Lexie, neboj se o mě, dobře?" vysvětloval mi potichu a pak mi věnoval krátkou pusu. Pohladil mě po tváři a chystal se vydat dolů čelit smrti.

„Opovaž se, bráško!" připojil se ke mně i Broddy. I on neuspěl. „Williame!" pohnul se z místa, ale Will se už téměř dotýkal země. Slyšela jsem, jak Broddymu uniklo několik nepěkných nadávek a on zvažoval možnost následovat staršího sourozence.

„Musíme něco udělat! Rychle!" začal vysypávat obsah svých kapes a hledal cokoli užitečného. Nespokojené zamručení mi potvrdilo, že nic nenašel. Zkroušeně rozhodil ruce a pak bedlivě poslouchal, jestli se náhodou neozývaly zvuky kroků více mužů.

„Zatím ho neobjevili," dokázal vyvodit z ticha, které bohužel dlouho netrvalo.

„Viděli jste to? Támhle se něco hýbalo!" oznamoval svým kumpánům, ten, který stál na stráži.

Broddy sebou okamžitě cukl. „Já na něco přijdu, určitě!" zoufale prohraboval svých pár věcí, které bohužel nemohly sloužit k žádnému dobrému účelu, i když...

Popadla jsem bílý kapesníček, jedu z věcí, které vyložil. Will potřeboval pomoc, protože se hloupě vystavil nebezpečí, takže i já se rozhodla udělat něco hloupého.

„Broddy, máš cokoli, co by nějak barvilo?" sháněla jsem pero, ohořelý klacík nebo něco jen vzdáleně podobného. Všiml si, že mám nápad, co dělat, ale zklamal mě, jelikož nic neměl. I já začala propadat zoufalství. Pod námi totiž minimálně dvě osoby začaly tasit meče a Will bezpochyby představoval jednu z nich. Dvě kovové zbraně se s hlasitým zařinčením střetly. Pár lidí vykřiklo, naštěstí ne náš společník, ale strach s námi udělal své. Will se nemohl bránit donekonečna i jemu někdy dojdou síly.

Pro jistotu jsem i já prohledala své kapsy, ale znovu jsem hmátla pouze do hlíny. Hlína, svitlo mi. Sice jsem s ní nikdy nepsala, ani jsem se o to nepokoušela, ale barvila a to muselo stačit.

Na kolenou jsem vypnula šátek a prstem začala neohrabaně čmárat písmenka. Každé jsem obtahovala nejednou, ale hnědé šmouhy nakonec daly dohromady jedno jediné slovo – zbraň.

„Broddy, myslím, že mu můžeme pomoct," usmála jsem se, když se mi v ruce objevil požadovaný předmět. Po celou dobu psaní jsem si představovala pouze na střelnici v mém světě, protože s tou jedinou zbraní jsem kdy zacházela. Tady pistole neznali, proto jsem předpokládala, že už jenom zvuky a účinek zbraně je na chvíli zaskočí. A jeden z těch smrtících přístrojů mi teď ležel v dlaních.

„Co je to?" zkoumal Broddy, ale ozval se další výkřik a on už se nezajímal „K čertu s tím, hlavně že to funguje a ty to umíš používat! Hádám, že jdeme dolů," ani nečekal na přikývnutí a už slézal.

„Jenže já s tím zacházet neumím," uvědomila jsem si zpožděně.