Písařka

9.

Dala bych krk za to, že Sebat zůstane. Ještěže jsem to neudělala, protože to bych skončila bez hlavy. Bez odporu opustil dům své sestry.

Elodie se nechala klesnout na židli. Prvně si opřela hlavu a pak jí z rtů unikl zvuk, který velice připomínal vzlyknutí.

„Proč se vrátil?" její hlas se třásl. Nevěděla jsem, co jí na to odpovědět. Já sama jsem netušila, proč zde jsme ani jsem si nebyla jistá, kde to jsme.

„Proč se vrátil, Zen?" tehdy jsem přišla na to, že otázka nebyla mířena na mě, ale na jejího zvířecího mazlíčka. Černý pejsek při zvuku svého jména vztyčil hlavu a otřel se své majitelce o nohy. Zdálo se mi, že jí tím říká „Nejsi sama."

„Před pěti lety se vypařil a teď se vrátí zpět, jakoby nikdy nebyl pryč. Zen, co mám dělat?" pomalu jsem si přišla, že slyším něco, co bych neměla vědět. Copak si Elodie nevšimla, že jsem zůstala?

„Má tě rád," řekla jsem první větu, která mě napadla.

„Tys neodešla," vydechla překvapeně a zaslechla jsem i něco jako pobouření. Možná jsem měla zůstat potichu. Elodie vstala a já mohla zjistit, že je podobně vysoká jako Sebat.

„Kde stojíš?" čekala jsem, že mi spíš přikáže odejít. Tohle mě zaskočilo.

„Před oknem," špitla jsem nejistě a divila se, proč tuhle informaci potřebuje. Pak se otočila směrem ke mně a já mohla vidět, že si přes oči uvázala červený šátek. „Přesněji," rozkázala.

„A...asi dva kroky od parapetu." vykoktala jsem.

„Přesněji!" řekla znovu.

„Prostě si odvaž ten šátek a podívej se! Je to snad tak těžké?" neudržela jsem se. Přišlo mi nelogické se mě vyptávat, když jí stačil jediný pohyb, aby to zjistila sama.

Elodie se prvně smutně usmála a pak sklopila hlavu. „On ti to neřekl, že ne," nebyla to otázka, bylo to zjištění.

„Víš, když je člověk slepý, tak nezáleží na tom, jestli má něco před očima nebo ne," v ten moment jsem zalapala po dechu. Došlo mi, že jsem toho udělala hodně špatně. Netušila jsem, že je Willova sestra postižená. Teď už jsem chápala, proč po mě tu noc v nemocnici chtěl Sebat vytáhnout odkud ji znám. Chtěl ji chránit.

„Já, já promiň. Nenapadlo mě, že bys mohla... Já promiň," k mému překvapení se Elodie jen zasmála.

„Kdybys nepřišla s Willem, možná by se z nás staly kamarádky," nadhodila potom a já se ulehčeně usmála. Věděla jsem, že se kamarádky staneme tak jako tak. Byla mi sympatická, takže mně nešlo do hlavy, jak by mohla být jakkoli příbuzná se Sebatem.

„Promiň," špitla jsem ještě jednou, pro jistotu. Jen se na mě usmála a musím říct, že jí úsměv slušel.

„Ale stejně to nic nemění na tom, že jsi přítelkyně mého bratra a potěšilo by mě, kdybys odešla, alespoň pro teď," snažila se mě taktně dostat ven ze svého obydlí. Dokonce ukázala směrem k východu.

Pod nosem jsem zamumlala: „Kdybychom my se Sebatem byli přátelé, tak by svět byl z cukrové vaty," ale bylo to přesně natolik nahlas, aby má slova pochytila i dívka. Kdybych mohla vidět její oči, vsadila bych se, že teď zazářily zvědavostí.

„Tak proč jste spolu přišli?" chtěla vědět. Teď se hodilo, že neviděla, protože se mi na tváři roztáhl vítězný úsměv. Dokázala jsem si získat její pozornost. Nevinně jsem pokrčila rameny a v zápětí mi došlo, že se nemusím snažit nic hrát, stačilo, aby můj hlas zněl dostatečně přesvědčivě.