Písařka

41.

William

Pokud Al kvůli své moci zabil, bude chtít něco velice cenného výměnou za Lexie, uvažoval jsem. V hlavě mi to pracovalo na plné obrátky.

Něco tak cenného nevlastním, uvědomil jsem si. On musel svou schopnost vidět jako nejdrahocennější poklad, ani kdyby mu u nohou ležel celý svět, nevzdal by se své existence jako Písař. Proč by taky? S jeho mocí mu u nohou leželo více než jen naše Země.

„Jsme zpět!" Otevřely se dveře. Překvapením jsem sebou trhl. Nic mě nenapadlo, zatraceně!

„Skvěle!" křikl jsem na ně. Rychle jsem se dostal z místnosti na chodbu. Al přesvědčoval mé příbuzné, že se nemají bát a vejít. S těma zářícíma, zelenýma očima se mu to vedlo lehce. Nikdo si o něm nemyslel, že je nepřátelský, naopak, většina lidí mu hned ze začátku slepě důvěřovala.

Při pohledu na něj jsem se nemohl zbavit zvláštního pocitu. Upřeně jsem sledoval každičký jeho pohyb. Znal jsem ho tolik let a poslední, z dlouhého seznamu podnětů k přemítání, stála možnost, že by někoho zabil. Netušil jsem jak, kam uklidil Danielovo tělo a jestli mi dozorce náhodou nelhal. Ať už jsem se snažil přesvědčit jakkoli, Daniel neměl jediný důvod mi psát věci, které měly daleko k pravdě.

„Wille, je ti dobře?" Al si všiml mého zírání. Jak nejrychleji to šlo jsem sklopil hlavu a promnul si spánky.

„Jasně. Jasně jsem. Jen...mě překvapilo, kolik se vám jich povedlo najít," pomohl jsem si malou lží. Al se netvářil přesvědčeně. Obě jeho obočí se zvedly a ve tváři měl jeden velký otazník.

„Nevypadalo to, jakobys..."

Neštěstí neměl schopnost svůj postřeh doříct.

„Bráško!" radoval se Broddy a okamžitě se přiřítil, aby mi skočil kolem krku. „Jsme ve vašem světě, viď?" radoval se. Pustil mě a rozhlížel se kolem sebe. Rozzářil se při pohledu na každou věc, se kterou se zatím ještě neměl možnost setkat. „Jak jsme se sem dostali? Je to zázrak!" něco z jeho radosti se přeneslo i na mě, sice jen v takovém množství, že jsem se usmál, ale alespoň tak.

„Ty a Lexie mi pak budete muset hrozně moc vysvětlovat!" zářil. Já a Lexie...

„Je tady, že jo?" povedlo se mu vytušit, že je něco špatně, když jsem neodpovídal.

„O tom teď nebudeme mluvit," odbyl jsem ho. Pochopil, co jsem tím myslel. Stáhl se. Položil mi ruku na rameno. Prvně si nebyl jistý, co by mi měl říct, ale nakonec se rozhodl pro otázku. „Ta věc s psaním?" nemusel ani víc vysvětlovat, na co myslel. V krku jsem najednou měl knedlík. Maličko jsem kývl.

„A nedá se s tím nic dělat?" ptal se. Můj pohled hned zabloudil k Alovi. Právě objal Laurel a oba se usmívali. Něco vysvětlovali. Jak jen mohl? Tvářil se jakoby nic. Přitom celou dobu měl možnost zasáhnout! Stačilo aby napsal jednu dvě věty a mohl nás z té zatracené knihy dostat! Nejhorší ale zůstávalo, že o tom věděl. Byl si plně vědom toho, jak jsme se tam měli, čím jsme si prošli a že on to byl schopen změnit! A neudělal to.

„To se ještě uvidí..." odstrčil jsem Broddyho stranou. Narazil do stěny a okamžitě mě ostře oslovil. Zažil tuhle mou naštvanou podobu, vlastně měl čest seznámit se všemi mými náladami a tato nevěstila nic dobrého.

Poklepal jsem na rameno Písaři. „Musíme si promluvit," oznámil jsem mu nekompromisně. Stále se usmíval, jen nechápavě zkřivil tvář.

„O co jde, Wille? Udělal jsem něco špatně?"

Pokynul jsem na dveře dozorcovy pracovny. „Mezi čtyřma očima," sykl jsem směrem k němu. Laurel ho chytila pevně za rameno. Al ji však pohladil po vlasech a ujistil, že s tím nemá problém. Váhavě ho pustila. Třemi kroky se dostal ke dveřím a stiskl kliku. Vešel a já za ním.

„Kdy jsi měl v plánu mi to povědět?" začal jsem. Opřel jsem se o dveře. Nějaký instinkt mi radil, že by Al mohl chtít odejít. On si však hrál na svatouška.

„Nevím, o čem to mluvíš. Hádám, že o mě a Laurel ne," ten jeho otravný úsměv nemizel.

„Jsi zase Písař, Ale," prohlásil jsem ještě klidně. Tvářil se zaskočeně, nevěděl, jak jsem na to přišel. Každopádně jeho reakce to potvrdila. On ji mohl dostat zpět.

Své překvapení hned zase zamaskoval. „Omlouvám se, je to maličkost. Asi jsem měl pocit, že si to ještě pamatuješ. Cítím se, jakoby má moc nikdy nezmizela, ale teď to přeci víš. Není důvod se na mě takto mračit."

Al vůbec netušil, jak moc mě namíchl. Měl jsem chuť řvát. To si to neuvědomoval? Byl tak hloupý nebo co?! Pár nádechy a výdechy jsem se uklidnil.

„Tak na co čekáš? Proč nenapíšeš Lexie ke mně?" stále jsem se držel, i když už teď jsem musel zatínat zuby. I on zvážněl. Ta hřejivá zelená jeho očí se rázem změnila.

„Vždyť víš, co by se stalo, pokud bych to skutečně udělal."

Samozřejmě, že nechtěl přijít o svoji moc, stejně tak já jsem nechtěl přijít o ni. Někde měl slabinu a já tušil, že je to Laurel. V ten moment mě nenapadlo nic jiného, než toho využít.

„Ona o tom neví, že ne? Netuší, co jsi zač. Neřekl jsi jí, jak jsi někoho zabil. Víš, já bych se velice nerad prořekl, ale obávám se, že jestli se tady Lexie do několika hodin neobjeví, tak možná utrousím nějaké to nevinné slůvko..."

Ala to nějak nevzalo. Místo toho se uchechtl. Přiblížil se ke mně. „Vážně? Ty si myslíš, že jsi v situaci, kdy mi můžeš vyhrožovat? Pleteš se. To tvoje holka je uvězněná v jiném světě. Stačí vzít tu knížku, hodit ji do ohně a je konec. Hups. A nezapomínej, že já Lexi můžu dostat do větších problémů, než ve kterých je teď... Takže si dobře rozmysly, co říkáš a komu se snažíš hrozit. Být tebou bych mě proti sobě neštval..." radil mi. Pevně jsem sevřel pěsti. On si nevymýšlel a já to neměl jak změnit. Odlepil jsem se od vchodu a Al se kolem mě prosmýkl.

„Budu hodný a zapomenu na tento rozhovor, Wille. Snaž se, aby se to neopakovalo," zašeptal, když se kolem mě pocházel. Pak znovu nasadil svůj medový úsměv a přidal se k Laurel.

Pokazil jsem to. Ať už jsem po něm chtěl cokoli, teď se mé šance ještě zmenšily. Já tupec jsem mu vyhrožoval, přitom Daniel přesně napsal, že mu mám něco dát výměnou za mou katastrofu. A pomalu jsem začínal mít nápad co.