Písařka

31.

Mlčeli jsme. Já si s Willem propletla prsty a vraceli jsme se k ostatním. V hlavě se každému z nás honily znepokojivé myšlenky, které se od sebe ovšem lišily. Já přemítala nad schopnostmi písařů. Zatím s sebou nenesly nic dobrého. Co má paměť sahala, mé čáry dokázaly způsobit jen špatné. Někde jsem musela dělat chybu, protože jinak bych se určitě mohla radovat nad dobrem, jež písaři uměli stvořit.

Will si lámal hlavu se mnou. Viděl, co mi udělal, přesto ho tohle tížilo ze všeho nejméně. Největší strach v něm vzbudilo mé psaní. Zabránit mi v něm se rovnalo téměř nemožnosti, ale on mu přesto toužil učinit přítrž. V neposlední řadě také plánoval jak dostat své příbuzné do bezpečí a uvědomoval si, že to nebude žádný lehoučký úkol.

A nakonec Broddyho mysl. Ta neměla starosti s ničím jiným, něž našim vztahem. Dal nás dohromady, ale jak se věci vyvíjely dál a dál, pochyboval, že konal správně. Nacházel chyby na každém kroku. Spolu s Willem jsme vycházeli celkem dobře a já jsem vůbec netoužila po zlepšení, Broddy ano. Požadoval dokonalost.

Will nepatrně zpevnil stisk své ruky. Pohlédla jsem na jeho soustředěný výraz. Něco ho znepokojovalo. Na chvíli zastavil a zarazit tím i mě a svého sourozence. Trhl hlavou do strany.

„Stalo se něco?" optala jsem se a natočila se směrem, kam se díval. Spatřila jsem pouze les. Will nějakou dobu nevydal ani hlásku. Upřeně civěl do korun stromů. Pohladila jsem hřbet jeho ruky palcem a neverbálně se mu tím snažila sdělit, že se má zklidnit. Byl napjatý jak struna.

„Musíme si pospíšit," zamumlal si pro sebe. V očích se mu zvyšovala nervozita při pohledu na mě a Broddyho. Dokázala jsem mu z tváře vyčíst, co v nás zrovna teď viděl. Přítěž. Brzdili jsme ho. Nejradši by se rozběhl varovat ostatní, jenže strach nás tady nechat samotné mu v tom bránil.

„Dokážete nasadit vyšší tempo?" zajímal se a já hned horlivě přikyvovala. Broddy přišel s jiným návrhem. „Tak běž dopředu. Já vím, kudy bychom měli jít. Najdu vás," sliboval Willovi. Něco na tom mi napovídalo, že Broddy si se mnou chce promluvit osamotě. Neposílal by bratra jen tak pryč, sám věděl, jak mizerně bychom se v případě ohrožení bránili. Ale stálo mu za to riskovat i naše bezpečí, takže určitě šlo o velkou věc.

„To není nejlepší nápad," váhal Will. V duchu jsem s ním souhlasila. Nechtěla jsem aby mě znovu někde nechal samotnou. Stalo se mi už až moc zlého.

„Brácho, už nejsem dítě," namítal Broddy a Will si povzdechl. „No, právě že ještě dítě jsi."

Jenže on svůj boj nehodlal prohrát takto rychle. „Ale rozumu jsem pobral víc než ty!" ohradil se.

Will jen nevěřícně potřásl hlavou. Nebál se přiznat, že Broddy je chytrý a rozumný. Ale bylo mu proti srsti nás dva, pro něj důležité osoby, nechat bez jeho ochrany. Ztratil už Moniku, víc si nehodlal nechat vzít.

„Ke všemu Lexie je dospělá a umí měnit věci. Dokážeme se o sebe postarat."

Pochybovala jsem o tom, co se mu to právě snažil napovídat, ale nezasahovala jsem. Will ještě nespokojeně zamručel, ale i on se chtěl dostat rychleji k ostatním a možná právě to rozhodlo.

„Lexie, kdyby cokoli, prostě jen křič. Našel bych si tě. A hlavně nepiš!" kladl mi na srdce. Ustaraně mi přejel rukama po tváři. Pak mi věnoval rychlý polibek. Odstoupil a jeho výraz se vůbec nezměnil. Stále váhal.

„Tak už utíkej," popoháněl ho Broddy a on odběhl.

Pak jsme už jen tak stáli. Nechal mě zde s Broddym. Nechtěla jsem si stěžovat, ale téměř nás odepsal. Tolik jsem doufala, že se objeví, protože se v poslední chvíli rozmyslel. Nestalo se tak.

„Jak je ti?" ozval se Broddy. Promluvil na mě poprvé od té věci se střílením. Ještě stále se seznamoval s tím, co mé schopnosti umí a proto se radši ujišťoval.

„Když zničíš, co jsem napsala, tak se vše vrátí," vysvětlila jsem mu. Tohle však nezodpovědělo jeho otázku. „Takže jo, je mi fajn," doplnila jsem rychle.

Broddy přikývl. „Jsi si tím jistá?"

„Jo."

„Jistojistá?" dotíral. Něco se snažil zjistit. Uvažovala jsem, co se ze mě tentokrát snažil vytáhnout.

„Ehm...ano?" vyznělo to jako otázka. Tím jsem mu nahrála do karet. Naklonil hlavu na stranu a lišácky se usmál. Tohle se mi nelíbilo. Ani v nejmenším ne.

„Tak co tě trápí, Lexie." Takže teď si začal hrát na psychiatra? Hodilo by se mu nějak taktně naznačit, že já v současné době žádného nepotřebuji. Mlčela jsem moc dlouho, takže on si odpověděl z mě.

„Nejsi spokojená s tím, jak se k tobě chová Will, zajímavé..." přemýšlivě si promnul bradu. Okamžitě jsem vykřikla. „Ne! Pleteš se!"

V jeho očích se nebezpečně blýsklo. Stál si za svým a maličký střípek pravdy se v jeho slovech našel. Někdy jsem se na Willa dívala a hledala v něm Sama. Jenže to jsem nesměla. Ti dva se sobě podobali jako oheň a voda, jako noc a den. Neměli společného nic, až na mou lásku.

„Tak na to půjdeme jinak. Mě se nelíbí, jak se k tobě chová!" vyprskl. Nežertoval. Vážně na mě pohlédl. V jeho kaštanových očích se nenašla ani stopa humoru nebo po jedné z jeho klukovských rošťáren.

„Už několikrát ses byla ochotná pro něj obětovat a on z toho pokaždé těží. Je to můj bratr, dlouho vím, že tuto vlastnost podědil, ale asi jsem věřil, že s tebou to odezní, ale on předvádí, že se nic nezměnilo. Jako dnes, neměl střílet. Ranil tě. A pokud šlo o Moniku, nechápu, proč jsi mu to vůbec dovolila, umírala jsi. Potom ještě to s tím jeho zraněním, přenesla jsi ho na sebe. Vůbec jsi o nemusela dělat, Willa by to nějak významně nepoznamenalo, u tebe je to sporné!" vztekal se a ačkoli jsem věděla, že tím moc nepomůžu, rozhodla jsem se uvést věci na pravou míru.

„Pokud jde o Moniku, tak v tom jsem nevinně," ospravedlňovala jsem se. „Will to napsal mou rukou, bez mého vědomí."

To Broddyho odrovnalo. Jeho čelist spadla a díval se na mě s pusou dokořán.

„Ale co chceš, abych dělala? Dosáhl jsi svého předchozího úmyslu – zamilovala jsem se do něj," pokrčila jsem rameny. Broddy si už dávno vymyslel plán, který měl zajistit, že náš vztah bude šlapat jako hodinky. A rozhodl se mě do něj zasvětit.

„Musíš ho donutit, aby mu na tobě záleželo víc a víc," líčil mi. A teď po mém přiznání si usmyslel, že se bude snažit co nejurputněji, abychom brzy byli ztělesnění ideálního páru. Musela jsem se zasmát, tak absurdní mi to přišlo. Lidé umírali, nacházeli jsme se v té nejhorší situaci, jakou jsem si jen mohla představit a jeho zajímá nejvíc můj a Willův vztah.

„Jak to mám podle tebe udělat?" zeptala jsem se přesto.

Broddy se tvářil, jakoby šlo o nejvíc samozřejmou věc na světě „Nechala ses moc lehce získat. Určitě jsi někdy slyšela, že zakázané ovoce chutná nejlíp a v lásce neplatí nic jiného. Will nemusel bojovat o to, aby ses do něj zamilovala. Neodmítala jsi ho. Čím větší pro něj bude výzva tě mít po svém boku, tím víc si tě začne vážit. Musíš si s ním hrát. Být odtažitá, ale zároveň o něj projevovat takový zájem, aby on neztratil ten svůj..."

Už od prvních dvou vět jsem si uvědomila, že jeho požadavky nejsem schopná splnit. „Broddy, chceš po mě moc," oznámila jsem mu a tím se rozhodla uzavřít tento rozhovor a zvolit si nové téma.

„Ale to vůbec, Lexie. Neboj se, máš mě. Já dokážu tahat za ty správné nitky a až s Willem skončím, bude z něj tvůj dokonalý pohádkový princ," znělo to maličko jako výhrůžka, ale pak se zase začal usmívat a znovu mi vykládal, jak to tedy celé chystá provést. V duchu jsem si snažila představit, co z něj bude za deset let a nejvíc se k němu hodil manželský poradce.