Písařka

23.

Broddy

Lexie si přála, abychom Willa odvázali a my ji poslušně poslechli, ale hádám, že teď svého rozhodnutí litovala. Bratr se téměř okamžitě zvedl na nohy. Jen oprášil své oblečení, pak se ji chystal chytit a vychutnat si svou pomstu. Lexie se naštěstí dokázala dostatečně rychle dostat ze svého záchvatu smíchu a dala se na útěk.

„Běž Lex! Běž!" povzbuzoval ji Caleb.

Stačilo, aby se ztratila z dohledu a rozlehlo se mezi námi ticho. Caleb beze slov zvedl lano a nůž, které Lexie nechala na zemi. Já jsem přešel k Elodii a chytil ji z a ruku.

„Ehm...možná bych měl takový nápad," odkašlal jsem si a narušil mlčení. „Nedávno jsem se s Lexie vsadil ohledně vás..." začal jsem a očekával, že se alespoň jeden z nich zeptá, proč šlo právě o ně. A udělali to oba.

„Nás? To jako mě a jeho?" ozvala se prvně sestra. Bratranec se okamžitě přidal.

„Co my hrajeme za roli v té vaší sázce?" divil se.

Dokázal jsem odhadnout, co udělá Elodie, když se dozví pravdu, ale u Caleba ne. Upřímě jsem se jeho reakce bál.

„No..." dostal jsem ze sebe prvně, ale dál to nešlo.

„Ehm..." zkusil jsem se podruhé rozmluvit – neúspěšně.

„Broddy!" sestra se narovnala a jako již mnohokrát použila svou schopnost uklidňovat „Situaci, ve které se nacházíme, se dá už jen těžko pokazit ještě víc. Natož pokud jde jen o hloupou sázku. A ani jeden z nás ti hlavu neutrhne," slibovala mi. Zbavit neklidu mě to nedokázalo. I souhlasné zamručení ze strany Caleba nepomohlo. V duchu jsem si říkal jen: Tím, že se nedá už nic pokazit, bych si ve vašem případě nebyl tak jistý.

„No jde totiž o to, že vy dva musíte tvořit pár, abych vyhrál," zadrmolil jsem rychle v naději, že mě nezaslechnou, ale oni slyšeli. Jak jsem předpokládal, Elodie ztichla a snažila se informaci pobrat. Na čele se jí utvořila vráska – tak usilovně přemýšlela.

„Počkej, cože?!" vyprskl Caleb.

„Ono... nemusíte souhlasit... šlo jen o sázku... nemusíš..." žvatlal jsem a uhýbal pohledem do stran. Jedno rameno mi stiskla jeho ruka a já jen zavřel oči. Měl jsem pocit, že mi každou chvíli začne zarývat prsty do kůže.

„Neboj se mě, kluku, jsem jen překvapený – to je vše. Chci vědět, co získáš, když vyhraješ."

Nezlobil se, jeho hlas tak nezněl. Caleb se povzbudivě usmál, když jsem se znovu odvážil podívat do jeho tváře. Vypadala vlídně, tak jako vždy, ale předtím jsem si nikdy neuvědomil, jak přívětivě náš bratranec působil i navzdory svým dvěma různým očím.

„Ještě jsem si svou výhru neurčil, ale zvažoval jsem, že by Lexie prohrála polibek," odtušil jsem pohotově. Cal se zájmem položil další otázku. „A komu by ho měla dát?"

„Bratrovi."

To už se mu tolik nezamlouvalo. Cokoli okolo Willa se mu protivilo.

„Já jsem pro," hlásila se sestra. Moje i Calova ústa otevřená prozrazovala, jak málo jsme tohle čekali. Když jsem si to uvědomil, okamžitě jsem pusu zase zavřel. Zatím se to vyvíjelo lépe, než jsem doufal. Vlastně jsem ani nepočítal s tím, že by někdo z nich souhlasil. S očekáváním jsem sledoval Cala. Myslel jsem teď mnohem optimističtěji.

„Já..." zajíkal se a asi nevěděl, co dělat. Souhlasit se mu moc nechtělo, ale říct ne se mu taky nejevilo jako nejlepší možnost.

„Will je s ní šťastný," zakročila znovu sestra „Než jsme se s vámi všemi potkali stalo se něco, díky čemu se ani sekundu neodvažuji pochybovat, že si jsou souzení. Nemohla jsem je vidět, ale smáli se a něco takového se ve Willově případě děje málo a když už, tak většinou nuceně. Jenom oni dva neví, že by měli být spolu," uměla číst v lidech stejně dobře jako já. Tato schopnost pocházela z matčiny strany a proto většině zbytku našeho příbuzenstva chyběla a Willovi z neznámého důvodu taky. Což se hodilo, protože se pohybovat v okolí lidí, kteří by se brzy všichni mohli nazývat mentalisty, by mě hodně vyděsilo.