Díky královu rozkazu...

1

Čekal jsem na přijetí u krále. Stál jsem na chodbě, před jeho soukromými pokoji a neměl jsem nejmenší tušení co mi tak král může chtít. K mé špatné náladě přispívalo i to, že jsem byl unavený, špinavý a sečná rána na mých zádech se mi připomínala čím dál tím víc. Ještě před hodinou jsem seděl v sedle svého koně a vracel se se svými přáteli, kteří se mnou válečnou vřavu přežili. Byla to poslední bitva, alespoň jsme v to všichni doufali. Vyhráli jsme, sice za cenu velkých ztrát, ale vyhráli. Jako velitel mého oddílu, který se skládal z velké části ze zkušených žoldáků, jsem měl podat hlášení, ale to jsem nikdy nepodával samotnému králi. Na to měl lidi. Nejistota z téhle situace mě začínala pěkně štvát a v prázdném žaludku, který už několik hodin křičel hlady, se mi usídlil podivný pocit.

„O co tady sakra jde!" vztekle jsem nakopl židli.

„Angusi, uklidni se, brzy se to dozvíš," promluvil na mě unaveným hlasem Malcolm. Můj přítel a má pravá ruka v jedné osobě.

Znali jsme se už dlouho. Když jsem sloužil na panství mého otce, vzal si mě pod svá ochranná křídla. Byl jsem tehdy vzpupný, drzý, vzteklý a naštvaný na celý svět. Svého otce jsem nenáviděl. Byl jsem jeho levoboček, tím pádem mi nepatřilo vůbec nic a mí nevlastní bratři mi to dávali dennodenně najevo. Malcolm se mě snažil usměrňovat, abych nebyl tolik trestán a bránil mě proti bezpráví. Jen díky němu, jsem takový jaký jsem. No, ne všechno se mu podařilo na mně předělat, stále jsem vzpurný a rychle vznětlivý, nikdy nekloním hlavu před autoritou nebo někým bohatým. Na druhou stranu u mě vypěstoval smysl pro spravedlnost a čest, na což byl pyšný. Byl jsem na sebe hrdý, jakou cestu jsem ušel, i když ze společenského hlediska jsem byl stále nula. Neměl jsem žádný titul, majetek ani rodinu. Mojí rodinou byli ostatní žoldáci a všechno co jsem si vydělal, jsem utratil za lepší výzbroj a výstroj, lepší ustájení a žrádlo pro mého koně. Zbytek, jsem pak dal za lepší ubytování a děvče, které mně zahřálo postel v noci.

Dveře se otevřely a vyšel králův pobočník.

„Který z vás je Angus Nerdgard?"

„Já."

Pobočník si mě prohlédl a nakrčil nos.

Mé pravé obočí se zvedlo, zhluboka jsem se nadechl.

„Co je?"

„Smrdíte, pane."

„Cože?" zařval jsem.

Malcolm mně položil ruku na rameno, aby se mě pokusil zklidnit, protože věděl, že jsem pár vteřin před výbuchem.

„Klid, Angusi, děsíš ho. On má pravdu, oba smrdíme na sto honů..."

„Tak nás mohli nechat se umýt," přerušil jsem ho," i nějakou čistou košili bych v sedlovém vaku našel. Nevím, co ale čekají, když mě sem odtáhli sotva jsem slezl ze sedla. Doufám, že se aspoň postarali o Havrana."

„Nebojte se, pane, v královských stájích je o Vaše koně dobře postaráno..."

„Zatím co já tady stojím a čekám už dost dlouho. Přijme mě král nebo ne?" 

„Můžete vstoupit, pane, král vás očekává."

„To jste nemohl říct hned?" zamračil jsem se na králova pobočníka a vešel dovnitř.

U krále jsem už párkrát byl, ale do soukromých pokojů mě pozval poprvé.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Proti honosnému vybavení jsem byl imunní. Nejspíš bych tady brzy zešílel. Vyhovovaly mi spartanské podmínky žoldáka, občas zpříjemněné čistou postelí v hostinci. Už aby byla tahle šaškárna za mnou, pomyslel jsem si. Nemohl jsem se dočkat teplé koupele, čistého oblečení, pořádného jídla a několika hodin zaslouženého spánku.