Díky královu rozkazu...

11

V pokoji byla Elsie.

„Dobrý večer, pane, koupel je připravená."

„Skvělé."

Vedle vany jsem ze sebe sundal všechno oblečení a pomalu se ponořil do teplé vody. Byl to úžasný pocit, opřel jsem se zády o stěnu a hlavu si položil na okraj. Zavřel jsem oči a uvolnil jsem se.

„Potřebujete ještě něco, pane?" zeptala se mě Elsie.

Promluvila mi za zády, takže léty vytrénovaný reflex, mě nezklamal. Popadl jsem meč, který ležel nachystaný vedle vany, vyskočil na nohy a zaujal postoj. Díky tomu rychlému pohybu, se část vody přesunula mimo vanu a přímo na hromadu mého oblečení. Elsie zaječela. Chvíli jsme na sebe koukali. Sjela mě pohledem. Čekal jsem, že bude mojí jizvou znechucená, ale dostavila se zcela jiná reakce. V očích se jí zaleskly slzy a za chvíli se jí kutálely jedna za druhou po tvářích.

„Kdo vám to udělal, pane? To muselo strašně bolet."

Zvedl jsem údivem pravé obočí.

„Jeden zmetek, který si myslel, že to s mečem umí líp než já," usmál jsem se a zakroužil mečem, pohybem vedeným jen zápěstím.

„Že to neumí, zjistil ve chvíli, kdy si do břicha vracel vlastní vnitřnosti," odložil jsem meč zpátky vedle vany.

Elsie na mě koukala s vykulenýma očima.

„Byla bys tak hodná a umyla mi záda, prosím?"

„Ano," řekla po tichu.

Posadil jsem se zpátky a lokty se opřel o kolena. Elsie vzala ze skříně mýdlo, nejspíš domácí výroby, vonělo stejně jako byliny v pokoji.

„Ta rána na vašich zádech nevypadá dobře, pane," ruce se jí třásly, asi jsem jí trochu vylekal.

„To bude dobrý, není to jediné zranění, které mám jako památku na bitevní pole. Doufám ale, že je jedno z posledních."

„Mohu vám ještě nějak pomoci?"

„Ne díky, zbytek si umyji sám."

Elsie pak popadla tu hromadu špinavého a navíc i mokrého prádla, uklonila se a šla pryč. Domyl jsem si zbytek těla, pokusil se ponořit pod vodu, abych smyl pěnu. Moc mi to nešlo.

„Pomohu vám, Angusi."

Nemusel jsem ani vidět, kdo mi přišel na pomoc, ten hlas jsem poznal i poslepu.

„Děkuji, Willow."

Vzala vědro s vodou a pomalu ho na mě vylila, díky tomu se opláchlo všechno, co se mně samotnému nepodařilo. Pak vzala velký ručník a držela ho tak, abych až vstanu, se do něj mohl zabalit. Hlavu měla otočenou na stranu a dívala se na zeď. Vzal jsem si ho od ní a omotal si ho kolem pasu. Willow otočila hlavu a dívala se na mě. V očích měla děs. A je to tady. Pomyslel jsem si. Ta prokletá jizva, on to na ni není zrovna pěkný pohled. Vylezl jsem z vany a šel si najít ještě jednu čistou košili. Mé zásoby se právě vyprázdnily, budu si muset pořídit další. Myslel jsem, že se Willow vydá za mnou, ale zůstala vedle. Hodil jsem košili na sebe a vrátil se za ní. Stála pořád na stejném místě a vypadala duchem nepřítomná.

„Co se děje, Willow?" zeptal jsem se opatrně.

Otočila se na mě, byla z něčeho strašně vyděšená.

„Ne, ne, prosím už ne, nechte mě..." začala couvat.

Z děsu a strachu v jejím vlase mi naskočila husí kůže.