Díky královu rozkazu...

33

Týdny ubíhaly a Willow se pěkně zvětšovalo bříško. Fascinovalo mě pozorovat, jak v ní roste nový život. Byla krásná a já každý večer chodil do kaple, kde jsem se modlil. Děkoval jsem bohu za štěstí, které mě potkalo a modlil se za zdraví Willow a našeho dítěte. Měl jsem o ně strach, přeci jen jednou už má žena o dítě přišla, mohlo se stát nečekané. Willow i Megan mě neustále ujišťovaly, že všechno bude v pořádku, ale ve chvílích, kdy jsem byl sám, mě přepadaly obavy a strach, který mě dusil. Štěstím byla práce na nově spravovaném bývalém Regholdově panství a vesnicím k němu patřícím, díky čemuž jsem se zatím ze strachu o Willow nezbláznil.

Podařilo se nám skoro nemožné. Opravilo se vše, co opravu potřebovalo a dařilo se sehnat, nasbírat, ulovit nebo koupit zásoby na zimu. Vyčistil se les, takže ani o zásoby dřeva nebyla nouze. Lidé ve vesnicích přiložili ruce k dílu a život se tak zdál být najednou snazším.

Camron se uzdravil a spolu s Alexem každý den trénovali nejen boj s mečem. Oběma to šlo čím dál tím líp a všichni jsme na ně byli pyšní.

Dny byly kratší a noci studenější, první sníh na sebe nenechal dlouho čekat. Zima byla dlouhá, vše bylo závislé na rozmarech počasí, ale také osvobozovala od tvrdé práce na poli. Bylo více času na ruční práce, opravy nástrojů a věcí denní potřeby, ženy spřádaly vlnu, len a tkaly. Šilo se nové oblečení, hlavně výbavička pro dítě, opravovalo se staré oblečení a Willow mučila kluky učením základů čtení a psaní. Všichni jsme čekali na jaro, které nakonec přišlo a s ním zesílily i mé obavy o Willow. Čím blíž byl termín porodu, tím víc jsem se o ni bál.

-------------------------------------------------------

Jednou ráno mě Willow přistihla, jak se na ni dívám. Pozoroval jsem ji často, když spala, ale tentokrát jsem byl odhalen.

„Na co myslíš?" zeptala se zvědavě.

„Dívám se na tebe."

„A proč máš vrásku na čele? Děje se něco o čem bych měla vědět?"

„Tobě nic neujde..." vzdychl jsem.

Willow se posadila, měla necelé dva měsíce do porodu a smála se, že je neohrabaná.

„Co se stalo?" nyní měla vrásku na čele ona.

Jsem to ale vůl, chci aby byla v klidu a pohodě, ale zatím ji takhle zneklidňuji.

„Nic, z čeho by sis měla dělat starosti."

„Angusi Nerdgarde, co se děje?"

Tak to mi nevyšlo.

Vstal jsem a přecházel ze strany na stranu před postelí. Willow mě sledovala. Nakonec jsem se zastavil a zadíval se na ni.

„Mám strach," a bylo to venku. Přiznal jsem to, co mě trápilo několik měsíců.

„Strach?"

„Ano, strach o tebe. Strach, že mi při porodu..." nedokázal jsem to doříct.

Willow vstala a šla ke mně. Celou dobu jsem stál na stejném místě, v rukách jsem svíral pelest postele, až jsem měl klouby bílé. Proto mě Willow objala zezadu, moc už to nešlo vzhledem k velikosti jejího břicha. Otočil jsem se a Willow mi vklouzla do náruče.

„Budu v pořádku, Angusi, já i malá Willow budeme v pořádku."

„Malá Willow?" zeptal jsem se překvapeně.

„Cítím, že to bude dcera. Nevím jak, ale jsem o tom přesvědčená," usmívala se.

Tím vyloudila úsměv na tváři i mně.

„Neboj, všechno dobře dopadne. Megan mi pomůže, odrodila už spoustu dětí," pohladila mě a políbila.

Na chvíli byly mé obavy odsunuty do pozadí.

„Mám hlad, jdeme na snídani," usmívala se Willow a začala se oblékat.

Od doby, co byla těhotná jedla za dva, tedy podle toho, co jsem se nyní dozvěděl, tak za dvě.

Snídal jsem ve společnosti své ženy, Camrona s Alexem a cítil jsem se šťastný. Štěstí je ale vrtkavá věc, o čemž jsem se brzy přesvědčil na vlastní kůži.

Ještě jsem nebyl ani v půlce porce mé ovesné kaše, když do sálu přiběhl Malcolm.

„Přijel posel od krále."