Díky královu rozkazu...

15

Ráno, po rozednění, jsme se sešli na cvičišti. Seznámil jsem ostatní s tím, že se k nám Willow přidá a poprosil je, aby s ní měli trpělivost a dali si pozor, aby ji nezranili. Všichni se culili a já pochopil, že jim došlo, že jsem do ní až po uši zamilovaný.

Utvořili jsme dvojice a začali s lehkým cvičením. Vybral jsem si proti sobě jako protivníka Harolda. Byl sakra dobrej, takže má žena měla skvělého učitele. Vyzkoušeli jsme i boj jednoho na tři i na pět. Všichni byli velmi dobří a já byl na ně pyšný. Od stájí se přiběhl podívat i Camron.

„Co tam tak postáváš chlapče, pojď sem k nám," zavolal na něj Malcolm.

Camron přiběhl celý šťastný.

„Co potřebujete, pane Malcolme?"

„Budeš s námi cvičit, tady máš svoji zbraň," podal mu zmenšenou kopii meče.

„Ten je vážně můj?" nemohl tomu Camron uvěřit.

„Ano, nechal jsem ho pro tebe vyrobit kovářem. V opravdovém boji bys s ním asi moc neobstál, ale pro cvičení ti bude stačit."

„Děkuju, Malcolme," poděkoval  mu Camron a objal ho.

Ten ho poplácal po zádech a byl trochu v rozpacích.

„Tady jsem ti přinesl ještě helmu a vestu, aby se ti nic nestalo. Obleč si to a můžeme začít."

Díval jsem se na ně a přenesl jsem se v myšlenkách skoro o dvě desítky let zpátky, kdy jsem takhle začínal pod Malcolmovým vedení já. Z myšlenek mě vytrhla Willow.

„Dobré ráno, Angusi, dobré ráno, pánové," pozdravila nás.

„Podívejte se, lady Willow, je ze mě taky voják," chlubil se Camron.

Willow se na něj usmála. Byla opět oblečená alá Wiliam a já nemohl pochopit, když jsem ji teď viděl, že jsem si toho před tím nevšiml, protože teď, to že je žena, bylo naprosto zřejmé. I když byla oblečená jako muž. Moc jí to slušelo.

„Omlouvám se, že jdu pozdě, ale zaspala jsem. Ještě nikdy se mi to nestalo."

Všiml jsem si, že byla trochu nervózní, já na tom nebyl o moc líp.

„Tak jdeme na to, má paní? Ukažte mi vše co umíte a nešetřete mě," usmál jsem se.

„Jak si přejete."

Postavili jsme se proti sobě a začali se zlehka oťukávat. Ostatní se rozestoupili kolem nás a čekali co bude.

S každým dalším úderem a výpadem proti mně, byla Willow odvážnější. Byla opravdu dobrá, ale kdybych chtěl a vložil do svých výpadů takovou sílu, kterou bych použil při boji s ostatními, už by ležela na zemi. Na druhou stranu, byla mrštná a v tom měla i jistou výhodu. Musel jsem si dávat velký pozor, abych ji stihl sledovat. Byl jsem tak pyšný na svojí ženu, že by mě ta chvíle zamyšlení stála život, kdyby šlo o ostrý boj. Takhle se jen Wilow stihla mrštně dostat za má záda a místo bodnutí do ledviny, které by normálně následovalo, mě mečem na plocho plácla přes zadek. Všichni se rozesmáli. Normálně bych byl za tuhle potupu, které se mi nyní dostalo, tak vzteky bez sebe, že by ten, kdo se mě odvážil plácnout přes zadek, čelil mému hněvu a vzteku a měl by co dělat, aby, byť jen cvičný boj, přežil. Jenomže, co jsem se poprvé podíval do modré letní oblohy v očích mé milované, stal se ze mě v její přítomnosti jiný člověk. Myslím, že i kdyby mě v tuhle chvíli probodla mečem, ještě bych děkoval za to, že ten meč držela její ruka. Ježíši, co se to se mnou děje? Nechápal jsem to a zároveň jsem tomu nemohl uvěřit. Nyní jsem se díval do rozesmátého obličeje mé ženy, kterou nakazil smích ostatních a cítil jsem se tak šťastný jako ještě nikdy ve svém životě. Nakonec jsem se rozesmál i já.