Díky královu rozkazu...

7

Vyšel jsem na nádvoří a hned jsem byl středem pozornosti. Všichni se seběhli a vyptávali se na lady Willow. Řekl jsem jim popravdě co vím, nechtěl jsem jim lhát. Na každém kroku jsem poznával, že mají svoji paní ve velké oblibě a jsou jí oddaní. Král měl pravdu, že po smrti manžela to tady spravovala víc než jen dobře. Lidi, o které se starala ji milovali a ona, podle toho, že vůbec do poslední chvíle nemyslela na sebe, ale na ně, milovala je.

„Sire Nerdgarde," oslovil mě správce Treters.

„Nejspíš byste si taky měl vy a váš doprovod odpočinout."

Musím uznat, že jsem toho měl dost, nebyl jsem ani tak vyčerpaný fyzicky, jako spíš psychicky.

„Ano a jestli by to neobtěžovalo, něco bych snědl, naposledy jsme snídali."

„Určitě, zařídím to. Přijďte s vašimi muži do sálu."

„Děkuju."

Přiběhl k nám Camron.

„Nepotřebujete s něčím pomoct?"

Usmál jsem se na něj.

„Mohl bys mě doprovodit do stájí, rád bych viděl svého koně."

„Jasně, pojďte za mnou. Je úžasnej, nikdy jsem tak velkýho koně neviděl. A ta jízda na něm byla naprosto skvělá. Můžu se s vámi zase někdy projet? Já..."  najednou zmlkl a sklopil hlavu.

„Co se děje?"

„Omlouvám se, že tolik mluvím, já...vím, že nemám otravovat, já..."

„To je v pohodě, Camrone. Kdykoli budeš mít čas a budeš mít svoji práci hotovou, tak budu-li mít čas i já, slibuji, že se projedeme ano?"

„Vážně?"

„Vážně. Máš mé slovo."

„Děkuju."

Došli jsme do stájí. Sakra, to tady nenajdu nic, co by bylo v nepořádku? Jak může být všechno tak perfektní? V duchu jsem se tomu smál. Stáje byly uklizené a koně vypadaly nad míru spokojeně. Havran byl odstrojený a jeho srst se leskla. Hřívu měl čerstvě rozčesanou a když mě uviděl, potřásl hlavou a zařehtal na pozdrav.

„Vidím, že jsi spokojený kamaráde, opravdu královsky se o tebe postarali, všechna čest," pohladil jsem ho. Havran pokýval na souhlas.

„Ahoj, Ervine," pozdravil Camron mladíka, který vešel do stáje a nesl v košíku pár jablek.

„Ahoj, Camrone. Kdo je to s tebou?"

Všiml jsem si, že Ervin má pásku přes obě oči, jakoby s někým hrál na slepou bábu.

Camron mě zatahal za rukáv abych se sehnul a pak mi do ucha pošeptal: „On je slepý, nemá oči."

„Ale nejsem hluchý, Camrone."

„Promiň. Já to nemyslel nijak zle. Jsem tady se sirem Nerdgardem, chtěl vidět svého koně."

„Ahoj, Ervine, ty to tady máš na starosti?"

Byla blbost se ptát, vždyť byl slepý, tak jak by mohl, ale lepší otázka mě v tu chvíli nenapadla. Jeho odpověď mě však překvapila.

„Ano, pane, já a Finlay. Když je potřeba, zavoláme si na pomoc Camrona."

„Ano, pane, moc rád jim pomáhám, koně jsou úžasný a krásný. Škoda, že žádného nemám, ale až budu jednou velký, tak si ho koupím. Už teď si na něj šetřím," chlubil se Camron.