Díky královu rozkazu...

28

„Jsem ráda, že už jste se vrátil, Angusi," přivítala mě Megan.

„Děkuju, Megan, jak mu je?"

„Pořád stejně. Rána se hojí velmi dobře, až jsme překvapené, ale stále je v bezvědomí, to mi dělá starosti."

Willow, která přišla do pokoje chvíli před námi, se na mě podívala.

„Pořád věřím, že se z toho dostane."

„To já taky, lásko."

Sedl jsem si na kus postele a zadíval se na Camrona.

„Tak chlape, měl bys už vstávat nebo Megan a Willow budou mít, od vysedávání u tvé postele, zadky celé dřevěné. Byl jsem u krále a stavil jsem se ve městě. Navštívil jsem zbrojíře a přivezl ti pořádnej meč, ne jen nějakou imitaci, i když svému účelu posloužila velmi dobře. Jsem na tebe moc pyšný, že jsi se postavil Regholdovýmu pohůnkovi a bránil jsi to, co je mému srdci nejdražší. Moc ti za to děkuju a vážne moc nerad, bych dával ten meč, někomu jinému. Taky by ses měl vzbudit kvůli tomu, že by ses měl pořádně najíst, jsi hubenej, tak aby si ho uzvednul."

Nedával jsem tomu moc šancí, ale jen tak potichu stát u jeho postele se mi nechtělo. Vstal jsem, chtěl jsem jít do sálu a povědět Tretersovi, že budeme mít dost práce se správou Regholdova majetku.

„Ukážeš mi ten meč?" ozval se slabým hlasem Camron.

Všichni jsme se na něj otočili.

„Hurá, konečně jsi vzhůru, Came," vykřikli jsme jednohlasně.

Vzal jsem nový meč, který jsem mu koupil a ukázal mu ho.

„Ten je krásný, můžu si sáhnout?"

„No jasně," souhlasil jsem a podal jsem mu meč tak, aby si ho mohl vzít do ruky. Za špičku jsem ho držel, přece jen byl Cam zesláblý.

„Je krásný, ale já si ho nezasloužím. Nezachránil jsem lady ani Megan."

Byl jsem na něho pyšný. Málem umřel a nemyslí na nic jiného, než na to, že selhal, prcek jeden.

„Aspoň jsi ho zranil, i to se počítá. Až se uzdravíš a zesílíš, budeme trénovat taktiku i styl boje, a když nebudu moc Willow ochránit já, tak budu spoléhat na tebe. Budeš její osobní strážce, v mé nepřítomnosti."

„Děkuju, Angusi."

„Nemáš za co, ten meč ti nechám u postele."

„Nebude to Malcolmovi líto, že už nebudu používat meč, který mám od něho?"

„Myslím, že ne a ostatně, ten meč nebude nijak zahálet, bude se s ním učit zacházet tady Alex."

„Opravdu, fakt?" Alex vypadal, že má nefalšovanou radost.

„Rozhodně, protože chlapci, které přijmeme s Willow za své, musí umět vládnout mečem tak, jako to umím já i má žena."

Nastalo ticho. Nejspíš teprve všem docházelo, co jsem právě teď vyslovil. Chtěl jsem o tom říct Willow dřív, než bych to oznámil klukům, že se jich hodlám ujmout jako náhradní otec a prodiskutovat to s ní, ale nějak to ze mě vypadlo, než jsem to stačil udělat. Celou cestu domů jsem o tom přemýšlel. Vytvořit jim nový domov, mi přišlo jako skvělý nápad. Byli skoro stejně staří, kamarádi a ani jeden, už nikoho neměl. Camron mi přirostl k srdci už dávno a možnost, aby měl bratra i když nevlastního, by byla škoda nechat uniknout. Věděl jsem jaké to je, vyrůstat bez rodiny, přátel, sám a nenáviděný okolím. Chtěl jsem pro ně vytvořit to, po čem jsem v jejich věku snil noc co noc.