Díky královu rozkazu...

32

Netrvalo dlouho a byli jsme na místě.

„Skoro si nevidím na špičku nosu, Angusi, asi to nebyl zrovna dobrý nápad."

Jen co to Willow dořekla, mraky se jako kouzlem rozestoupily a odkryly velký kulatý měsíc. Za pár dní bude úplněk, ale i to bohatě stačilo, aby nám ta stříbrná koule svítila na naše noční dostaveníčko. Willow se smála. Jak já miloval ten její úsměv, srdce v mé hrudi bilo jenom pro ni.

„Je to lepší?" zeptal jsem se.

„Ty nejsi jen bývalý žoldák, manžel a ten nejlepší milenec, ještě jsi k tomu všemu čaroděj a kouzelník ," pomalu šla ke mně.

„Pro tebe, má paní, vyčaruji cokoliv si budeš přát."

Rozprostřel jsem deku, abychom se na ni mohli posadit. Willow si sundala boty a sedla si. Dívala se na mě, já se zatím pomalu svlékal.

„Co to děláš?" ptala se mě a čertovské plamínky jí zářily v očích.

„Nevím jak ty, ale já se nerad koupu oblečený, je mi pak zima."

Willow na mě vytřeštila oči.

„Ty se chceš koupat?"

„Já myslel, že proto jsme tady?" ptal jsem se na oko nechápavě.

„Já nevím, Angusi, je tma a voda bude studená."

„Uvidíme."
To už jsem byl jen v rouše Adamově a pomalu se blížil k vodě.

„Dej na sebe pozor!" křikla na mě Willow a já poznal strach v jejím hlase.

„Nebo..." víc už neslyšela, protože jsem zahučel pod vodu. S kluzkým bahnem jsem nepočítal.

Když jsem se po chvíli vynořil, Willow stála na břehu a i když jí tvář osvětloval jen měsíc, vyděsila mě její smrtelná bledost.

„Jsem v pohodě, lásko, nic mi není." Pořádně jsem si odkašlal a doufal, že je voda čistá, protože jsem jí měl plný žaludek.

„Tohle už mi nedělej, Angusi, vyděsila jsem se k smrti."

„S tím bahnem jsem nepočítal. Voda je příjemná, pojď za mnou," lákal jsem ji.

„Ale opatrně na tom kraji," ještě jsem dodal.

„Ne, já nechci..."

Nenutil jsem ji, ale byla škoda si nezaplavat.

„Za chvíli jsem u tebe zpátky, trochu si protáhnu tělo, vydrž."

Udělal jsem pár temp od břehu. Miloval jsem plavání. Plavat mě naučila matka jako malého, vždy říkala, že je dobré to umět. Sama to uměla, byť to před ostatními tajila. Nebylo normální, aby děvče umělo plavat a samo chodilo v noci k řece. Já byl rád, že mě to naučila, několikrát mi to zachránilo život a někdy nebylo jiných možností, jak ze sebe na cestách smýt prach a špínu. Musel jsem se usmát, kolikrát jsme se pak koupali i v oblečení a považovali ho tak za vyprané. Nikdy jsem to, ale neměl rád, byla mi pak na koni zima a to i ve dnech, kdy nám nad hlavou svítilo slunce. Děkoval jsem osudu, že na tohle můžu jen vzpomínat. Za tu dobu, co jsem byl na panství, jsem dost zchoulostivěl. Na druhou stranu jsem si právě řekl, že klukům musím něco z bývalého života ukázat, aby to, co teď mají, nebrali jako samozřejmost, ale dar. A dost, Angusi! Rozkázal jsem si, zatím co tady takhle při plavání přemýšlíš, na břehu na tebe čeká Willow a umírá strachy. Plaval jsem zpět, ale pěkně jsem se spletl.

Zatajil se mi dech a ve slabinách mi, i přes studenou vodu, zacukalo. Willow stála na břehu oděná jen do měsíčního svitu a usmívala se na mě. Postavil jsem se, vodu jsem měl po ramena a natáhl jsem ruku směrem ke své ženušce.