Díky královu rozkazu...

17

Po snídani, u které se Willow usmívala a konečně se taky pořádně najedla, jsem šel ven a pomáhal všude a každému, kdo moji pomoct potřeboval nebo využil. Všude panovala dobrá nálada. Po obědě jsem se šel podívat na Havrana. Poznal že jdu, už když jsem vcházel do stáje. Došel jsem k němu.

„Ahoj, kamaráde, jak je?" pohladil jsem ho po krku a podrbal za uchem.

„Pojedeme se projet, co říkáš?"

Pokýval hlavou, jakoby mně rozuměl.

„Mohli bych říct Willow, ať jede s námi. Domluvím ti rande s její kobylkou," usmál jsem se.

Zaslechl jsem vzlyk a podíval se směrem, odkud jsem ho slyšel. Neviděl jsem nikoho, jen Camron zametal stáj. Chvíli jsem ho pozoroval a bylo mi jasné, že brečí on.

„Hej, Camrone, stalo se ti něco?"

Otočil se na mě. Oči měl celé rudé od pláče, tváře mokré od slz. Znova vzlykl, popotáhl nosem a zbytek utřel do rukávu.

„Ty nemáš kapesník?"

Camron znova popotáhl nosem a zavrtěl hlavou. Sáhl jsem do kapsy a podal mu svůj. Vysmrkal se a vracel mi ho. S úsměvem jsem mu řekl, aby si ho nechal.

„Tak a teď mi pověz, proč tak brečíš."

„Můj kamarád a jeho sestra se ztratili. Hledali je včera odpoledne a celou noc, ale nenašli je."

„Vezmeme to popořádku, " vyzval jsem ho, aby se posadil vedle mě na balík slámy, „nevím o žádné pátrací akci, Camrone, takže odkud jsou?"

„Z vesnice za lesem, tedy oni bydlí u lesa, ale lidi z vesnice je hledali a nenašli."

„Kdy se ztratili?"

„Včera po obědě. Šli do lesa na šišky a už se nevrátili."

„Už někdy utekli z domova?"

„Ne, nikdy."

„A jak to bylo s tím hledáním?"

„Rodiče je šli hledat, když se dlouho nevraceli. Pak jim šli navečer pomoct i lidi z vesnice, dokud nebyla tma a ráno hned po rozednění začali hledat znova. Před obědem tady byl pan Worik a když jsem se ptal, tak mi říkal, že je ještě hledají."

„Dobře, Camrone, dodělej svoji práci, já se za chvíli vrátím."

Odešel jsem za Willow a vše jsem jí pověděl. Taky jsem jí řekl, že bych se tam rád zajel podívat a pomohl hledat. Willow na nic nečekala a odvětila mi, že pojede rozhodně taky. Nakonec jsem zašel ještě za Malcolmem a chtěl jsem, aby s námi jela polovina mužstva. Potom jsem se vrátil za Camronem, který pomáhal sedlat koně.

„Chtěl bys jet taky, Camrone?"

„Vy byste mě vzali s sebou?"

„Neodpovídej mi otázkou, chtěl nebo ne?"

„Ano chtěl a moc, Alex je můj kamarád."

Něco mě napadlo.

„Hele, chodil jsi tam často na návštěvu?"

„Ano, proč?"

„A hráli jste si spolu s Alexem?"

„Ano."

„A kde?"

„No v okolí, v lese a tak."

„A nemáte nějaké místo, kde máte svojí tajnou skrýš nebo tak něco?"

„Ne, ale jednou jsme našli vchod do nějaké jeskyně."

„Našel bys to místo znova?" přerušil jsem ho.

„Myslím, že ano."

„Dobrá."

Willow měla zabaleny věci na případné ošetření dětí a už čekala, až vyjedeme. Všem jsem řekl, co jsem se právě dozvěděl a tak jsme vzali ještě nějaké provazy a pochodně. Camrona jsem si posadil před sebe do sedla a vyjeli jsme.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - 

Ve vesnici jsme zjistili, že je ještě nenašli. Na koních jsme dojeli až co to nejdál šlo, pak jsme sesedli a šli za Camronem. Netrvalo dlouho a byli jsme u ústí jeskyně. Byla pěkně schovaná a kdybych o ní nevěděl, určitě bych ji nenašel.

„Byli jsme vevnitř jen dvakrát a vždycky jen na kraji, je tam tma a báli jsme se."

„Dobře, zůstaneš tady s lady Willow a počkáte..."

„Já jdu rozhodně s tebou dovnitř, Angusi," přerušila mě, „nebudu tady jen tak stát a nic nedělat."

„Nevím, co nás tam může čekat, nechci, aby se ti něco stalo."

„Co když tam jsou a jsou zranění? Jdu dovnitř s tebou a nechci se o tom tady hádat."

No, to já jsem taky nechtěl, obvzlášť po tom ne, co jsem uviděl, že se vojáci usmívají a čekají kdo vyhraje. Vyhrála Willow a já si řekl, že jestli se jí něco stane, do smrti si to budu vyčítat.

„Dobře tedy."

Zapálil jsem pochodeň a vešli jsme dovnitř. Musel jsem jít hodně skrčený, abych se tam vůbec vešel. Uvnitř byla cítit hniloba a zatuchlina. Pochodeň se mi nesla špatně a tak, i když nerad, jsem ji dal Willow a ta šla první. Držel jsem se za ní. Občas před námi utíkala krysa a křupaly kosti mrtvých zvířat. Na konci tunelu se jeskyně rozšířila. Mohl jsem se i narovnat a srovnat si záda.

„Tamhle jsou další tři tunely," otočila se na mě Willow.

„Fajn, začneme tím napravo, co říkáš?"

„Ano."

Otočil jsem se na Briana s Henrym, kteří vešli do jeskyně s námi.

„Počkejte tady, nechci se rozdělit, ať se neztratíme všichni."

„Dobře, dejte pozor, Angusi."

Pokýval jsem hlavou a zamířil za Willow do tunelu. Vzduch byl dál ještě horší. Postupovali jsme pomalu vpřed. Najednou se Willow zastavila.

„Tamhle je díra, snad tam nespadli."

Úzkost a strach v jejím hlase nešlo přeslechnout.

„Buď opatrná."

Willow si před dírou, která vedla bůh ví kam, lehla, pochodní se snažila si posvítit dovnitř a podívala se přes okraj.

„Nic nevidím. Je to asi hodně hluboký. Haló, jste tam?"

Žádná odpověď. Zkusila to ještě dvakrát a pořád nic.

„Nic neslyším."

„To jsme dva."

„Co když tam spadli a jsou v bezvědomí?"

„Jestli tam spadli, můžou být i mrtvý, ale dolů nepůjdeme. Jednak není jak, jednak nevíme jak je to hluboké, ale hlavně je to nebezpečné. Zkusíme ty další tunely a uvidíme, je možný, že sem vůbec nešli a my tady pátráme zbytečně."

„Dobře, " souhlasila s  Angusem Willow, ale věděla, že jestli nic v těch dalších tunelech nenajdou, začne ho přesvědčovat, aby se sem ještě vrátili. 

Pak se zapřela rukou, aby se zvedla, ale její ruka najednou projela hlínou jako máslem. Lekla se a upustila pochodeň, která tak padala do hlubin jeskyně. Po dopadu to jen zasyčelo a my se ocitli v naprosté tmě. Tím to ale neskončilo, zem se pod Willow začala propadat.