Díky královu rozkazu...

39

Chodil jsem po hradbách a pozoroval okolí, no spíš pajdal, protože zranění na mém stehně, po zásahu kopím, se ne a ne zahojit. Mé neustálé pochodování během klidu, kdy jsme se nemuseli bránit Lochově obléhání, tomu asi moc nepomáhalo, ale nemohl jsem si pomoct, nevydržel jsem sedět. Každý zatracený den bez Willow byl jako roky. Chyběl mi její zvonivý smích, její vlasy rozprostřené na polštáři, když jsem se vedle ní probouzel. Chybělo mi zvonění našich mečů, když jsme spolu jen tak cvičně bojovali, prostě a jednoduše mi má žena zatraceně chyběla.

„Král tě chce vidět, Angusi."

Věděl jsem, že je to Harold, se kterým jsem se za tu dobu, co jsme tady zavření jak zvířata v kleci, víc spřátelil. Tady už jsme nebyli jako pán a jeho velitel stráže, tady jsme si byli rovni. Oba jsme byli uvěznění a zavření uvnitř králova hradu a musel by se stát zázrak, abychom odtud odešli jako vítězové. Lze namítnout, že vězení vypadá jinak, ale uvěznění jsme tady byli stejně, ve výsledku je jedno jak vězení vypadá, nebyla cesta, jak se odtud dostat, aby člověk zůstal celý a na živu. Jedině že bychom se vzdali, ale o tom nechtěl král ani slyšet.

„Co chce, nevíš?" zeptal jsem se.

„Nevím, nejspíš čeká, že máš nějaký nápad."

Rozesmál jsem se, ale byl to hořký smích: „ Ten jsem měl. V jednu chvíli, mě v náručí mé ženy napadlo, že za králem do bitvy nevyrazíme, chtěl jsem zůstat doma. Měl jsem ten nápad poslechnout, neocitli bychom se v takové bezvýchodné situaci."

„Dobrý nápad," odsouhlasil Harold, ale stejně jako já věděl, že neuposlechnutí krále by mělo následky. Nejspíš by nás prohlásil za zrádce a nejen to. Vyrazil jsem tedy za králem, ale moc jsem nespěchal, nebylo proč. Tady čas nic neznamenal, táhl se pomalu jak med.

Stráž mě pustila do králových komnat.

Král seděl v křesle, lokty opřené o stehna, hlavu v dlaních.

Odkašlal jsem si: „Jsem tady, můj králi," nepoklekl jsem, nejen že jsem kašlal na etiketu, ale měl jsem dojem, že bych se už taky díky mé noze, nemusel zvednout.

„Posaď se," vybídl mě král a ukázal na jedno z křesel.

Posadil jsem se, zraněnou nohu si natáhl před sebe, abych jí ulevil a čekal, až král promluví.

„Kde jsem udělal chybu? Řekni mi, Angusi," vyslovil svoji otázku a podíval se na mě.

„Měl jste zabít Locha a Brodricka v minulých bitvách. Mrtvoly by se nespolčily a nešly by proti vám," vypadlo ze mě.

„To jsem měl," kýval hlavou na souhlas," to jsem měl udělat."

Pak vstal a přecházel po pokoji, já čekal.

„Doneslo se mi, že někteří jsou nespokojeni s vývojem situace a spřádají plány, jak svrhnout svého krále, co ty o tom víš?" zastavil se přímo proti mně a propaloval mě pohledem.

Vydržel jsem jeho pohled a rozmýšlel se, co odpovědět. Bylo mi jasné, že klid nevydrží dlouho a popravdě jsem to očekával mnohem dřív, ale zatím mi jakékoli náznaky zůstaly skryté.

„Dalo se to předpokládat," začal jsem opatrně.

„Ty taky?" zařval král a já měl najednou jeho meč pod krkem.

Pokusil jsem se zůstat klidný, i když uvnitř mě to vřelo.

„Co já taky?" zeptal jsem se.

„Taky chceš svrhnout svého krále? Ty, od kterého bych to čekal úplně nejmíň?" vztekle plival jednotlivá slova.

V každé bitvě jsem stál po jeho boku, zabíjel jsem jeho jménem a ani tahle poslední zpropadená bitva nebyla výjimkou, tak jak mě může z něčeho takového podezřívat? Padl bych za něj, kdyby bylo potřeba a on tohle? Tohle si myslí, že proti němu spřádám vzpouru? Naštvalo mě to. Zase ten syrový vztek, který mě hnal v boji proti nepřátelům, když mi zabili Havrana, se ve mně rozhořel. Jedním pohybem jsem vstal a zároveň do ruky uchopil králův meč, který jsem jedním pohybem dostal z dosahu svého krku. Bylo mi jedno, že jsem si pořezal ruku, meč jsem z ní nepouštěl. Král byl tím pádem bezbranný, můj útok nečekal. No útok, tohle byla spíš obrana.