Díky královu rozkazu...

40

„Co se tady děje?" zeptal se král.

Přišel ve chvíli, kdy jsem Falkerna zrovna házel přes hradby.

„Angusi!" jeho překvapený a hluboký hlas se nesl nádvořím.

„Co to tady vyvádíš?"

„Zachraňuji si kejhák," odpověděl jsem.

„Falkernův pohůnek nepochopil, co znamená cvičný boj, můj králi."

Ukázal jsem na mrtvolu, která ležela opodál.

„A lord Falkern?" chtěl vědět.

„Rozhodl se opustit hrad, tak jsem mu trochu pomohl."

Z davu se ozvalo zamručení, které král posunkem ruky umlčel.

„Nemáte co na práci? Rozejděte se, představení skončilo," přikázal a všichni, i když někteří neradi, splnili jeho rozkaz.

Zůstal jsem tam s králem já, Harold, ještě pár mých mužů a králova stráž.

„Tak co se tady stalo," opět se mě zeptal král.

„Vypadá to, že lord Falkern byl jedním ze zrádců."

„Nečekal bych, že zrovna on," řekl smutně král," dýku v zádech můžu tedy čekat i od svých nejbližších."

„Tohle jsme si doufám už vyjasnili," ranila mě králova slova.

Král se usmál:" Ano, věřím ti."

Pokýval jsem hlavou.

„Věřit můžete i Haroldovi a všem mým mužům. Za ně dám ruku do ohně, můj králi," ještě jsem ho ujistil.

Všichni přikývli, když si je král prohlížel.

„To jsem rád, příteli můj," poplácal mě po rameni, bohužel k mé smůle si vybral zrovna to zraněné.

Nevím, zda-li za to mohla únava nebo něco jiného, ale nečekal jsem, že se mi bolestí podlomí kolena. Král mě zachytil.

„Proč neřekneš, že je ti zle, mohli jsme vést tenhle rozhovor až po tvém ošetření."

„Vždyť mě znáte. Jsem ten poslední, kdo by si na něco stěžoval."

Na to mě Harold podepřel a pomalým krokem jsme šli do hradu. Pokoušel jsem se na sobě nedávat nic znát, nepřítel nemusí vědět o mých slabinách a že jsem jich měl najednou několik.

Svalil jsem se do křesla, měl jsem všeho akorát tak dost. Měl jsem plné zuby bolesti z mé zraněné nohy i bolesti od bodné rány, ve které mi cukalo a která stále krvácela. Měl jsem plné zuby toho, že nic nešlo podle plánu, toho že do mě král vkládá naděje i téhle situace, která se zlepší jen zázrakem. A nejvíc jsem měl plné zuby toho, že zatím co já trčím tady, tak má ženuška má nejvyšší čas rodit a já chtěl být u toho, až se hradem rozezní pláč mé právě narozené dcery.

Harold mi podal do ruky hliněný džbán, ze kterého před tím vylil z okna vodu.

„Co já s ním?" zeptal jsem se podrážděně.

„Vypadáš, že chceš s něčím nebo možná ještě raději někoho praštit," koutky úst mu cukaly, jak zadržoval smích.

Napřáhl jsem se a hodil s ním proti dveřím, které se ve stejnou chvíli, k smůle příchozího, právě otevíraly. Příchozí měl dobré reflexy, takže stačil dveře rychle přivřít, proto neutrpěl žádnou újmu.