Díky královu rozkazu...

2

V krčmě už bylo pořádně veselo. Všichni měli upito, hlasitý smích a zpěv byl slyšet až ven. Nejdřív jsem zavedl koně do stáje. Malcolma jsem poslal napřed, už se nemohl dočkat, až se podělí s ostatními, s jakými novinkami se vracíme. Jako prvního jsem odstrojil Malcolmova šedáka, pak jsem se obrátil na Havrana.

„Tak co, brachu, líbilo se ti v královských stájích?" Havran zatřásl hlavou.

„Já vím, jsi ze stejného těsta jako já, pozlátka ti nic neříkají. Ale postarali se o tebe moc dobře, to se jim musí nechat."

Odsedlal jsem ho a jako prve šedáka,  jsem ho vytřel do sucha. Nakonec, jsem oběma dal seno a trochu otrub.

Když jsem procházel kolem Havrana, tak mi hlavou drkl a rameno.

„Ty vždycky poznáš, že nejsem ve své kůži, viď," pohladil jsem ho.

On se pak sehnul, položil mi hlavu na rameno, já ho objal kolem krku a drbal jsem ho.

„Pojedeme domů, nevím jaký ten domov bude, nevím co tam na nás čeká, ale nemáme na výběr, král rozhodl za nás."

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - 

Když jsem vešel do krčmy, všichni zmlkli a zadívali se na mě.

Tak ať to mám za sebou. Pomyslel jsem si a udělal pukrle. V tu chvíli, propukl jásot mezi mými druhy v boji a každý mi chtěl potřást rukou nebo mě poplácat po ramenou. Když konečně gratulace ustaly, chtěl jsem se konečně posadit a dobrým jídlem utišit hladový žaludek. Všichni se na mě dívali a čekali. Nevím tedy na co, asi na nějaký proslov, ale to by dřív zamrzlo peklo, než abych já něco pronášel.

„Pití je na mně."

Tím jsem to považoval za vyřízené. Všichni jásali a dožadovali se plných pohárů.

Vzadu v rohu, dál od všeho toho veselí, jsem uviděl volný stůl a hned jsem k němu zamířil. Sundal jsem si plášť, drátěnou košili, kabátec a zůstal sedět jen v hedvábné košili, kterou jsem dostal u krále. Své dva meče, mé věrné přátele, jsem položil na lavici vedle sebe. Nikdy jsem je nedával dál, než na dosah ruky. Kolikrát mi to už zachránilo život. Díval jsem se na ostatní, jak si užívají vítězství a oslavují život, který v boji neztratili. Jindy bych seděl s nimi a už bych asi neměl tak pevnou ruku, díky vypitému pivu a kořalce, ale dnes ne. Mám sice co slavit, ale zatím jsem byl z toho všeho spíš sklíčený, naštvaný, ale hlavně nervózní, to je to správné slovo a tohle rozpoložení mi nebylo nijak po chuti. Co když bude, má budoucí žena, stará, ošklivá, vzteklá a nepříjemná ženská? Chtěl jsem se přece usadit, ne bojovat další bitvu na svém panství. Mém panství. Proboha, co já vím o vedení panství? Jsem žoldák, ne lord. No, teď jsem vlastně rytíř. Tohle mi byl tedy čert dlužnej, zatracený král. Prý, splatím ti dluh, sakra vždyť já po něm, za záchranu jeho života v boji, před pár lety, nic nechtěl. Tím, že se usadím, jsem myslel někde na venkově s obyčejným děvčetem, které by milovalo mě a já ji. Malý domek, malé políčko, nic víc jsem nechtěl. Teď mám hrad, velké panství a manželku, která bude jistě štěstím bez sebe, až se tam s dopisem od krále dostavím, jako vlastník toho, co bylo před tím její. Fakt skvělý.

Z myšlenek, mě vyrušil hospodský, který mně přinesl korbel piva. Div, že si nerozbil hlavu o stůl, když se mi klaněl.

„Přines mi něco k jídlu, mám hlad jako vlk."

„Jistě, pane, hned to bude."

Musím říct, že jídlo bylo vynikající a já se po něm cítil o něco lépe. Dopil jsem druhé pivo a nechal si přinést ještě jedno. Zároveň jsem se hostinského zeptal, jestli má pro mě volný pokoj.