Díky královu rozkazu...

45

Přes den cestovali, na noc se utábořili a za rozbřesku už byli znova na cestě. Kdyby si někdo mohl vyměnit místo, třeba s orlem, viděl by z té výšky zástup, po zuby ozbrojených bojovníků. Někteří jeli na koních, ostatní šli pěšky, ale nikomu nevadilo zdolávat horský terén. Poslušně, jeden za druhým, postupovali směrem k městu. Buď tiše nebo s písní na rtech. Ty se pak nesly široko daleko a tuhla z nich krev v žilách. Ze shora vypadali jako lidská lavina. 

Pátý den cesty se Malcolm zdržel, díky kopytu jeho šedáka a zůstal pozadu za lady Willow. Když znova naskočil na koně, ozvalo se vedle něj:"Mě snad klame zrak. Malcolm Walther? Jsi to opravdu ty? To už je let, co jsme se viděli naposled. Už jsem myslel, že nejsi mezi živejma."

Malcolm se otočil. Hlas mu byl povědomý.

„Mě snad klepne, jsi to ty Sloane?" nevěřil Malcolm svým očím. Sloan pokýval hlavou, tvář mu zdobil úsměv od ucha k uchu.

„Kam ses nám tenkrát ztratil? Dlouho jsme tě hledali, ale nakonec jsme museli jet dál. Angus se smál, že jsi skončil u nějakého děvčete v posteli a že se ti z její náruče nechtělo?"

Bylo vidět, že se po dlouhé době zase rádi vidí.

„Jo, měl pravdu, ale z teplé postele mě vyhnal její otec a já byl rád, že jsem se vyhnul jeho ostrému meči. Dohnal mě až do hor, kam se mu za mnou nechtělo a já byl díky tomu v bezpečí. Volal na mě, že jestli se vrátím, tak mě zabije. Mohl jsem to riskovat? Raději jsem se přidal k horalům a to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Hlavu mi zamotala jedna pěkná horalka, kterou jsem si nakonec vzal."

Malcolm se dusil smíchem: „Tak to znamená, že z naší trojice jsem jediný, kdo zůstal svobodný."

„Nechceš mi tím tvrdit, že se i Angus oženil?" zeptal se Sloan. Malcolm kývl, že to rozhodně chce.

„Co je to za chudinku, co musí snášet jeho vzteklou povahu?"

„Tamhle jede," Malcolm ukázal na Willow, která jela vedle Rhony a o něčem si povídaly.

„Angus a lady Willow?" Sloan zůstal s koněm stát a ne jen s koněm, ale i s pusou dokořán.

Když se pak vzpamatoval, dojel Malcolma.

„Takže ten, koho krom krále budeme zachraňovat, je i sám Angus?" chtěl si ještě ujasnit.

„Přesně tak."

„My, s Angusem v záloze? To bude rychlý boj," měl Sloan jasno.

Cormag, který je dojel, se k nim přidal.

„Jen mě napadlo, jak dáme vědět lidem na hradě, že jsme jim přijeli na pomoc? Takhle jim to může připadat, že zlikvidujeme hrozbu před branami a pak na ně zaútočíme, popřípadě si s Lochem vyměníme místo," zeptal se.

„Myslím na to samé, co jsme se vydali na cestu," přiznal Malcolm,"šíp se zprávou za hradby nedoletí, poslat posla, by byla jeho poslední cesta a stejně by ani nedojel k cíli," pokrčil rameny.

Dlouho pak jeli mlčky, každý vymýšlel, jak to nejlépe udělat.

Když v tom se Sloan začal chechtat.

„Pamatuješ, Malcolme, jak jsme tenkrát před bojem, v té zapadlé krčmě, rozebírali taktiku a John se pořád bál. Chtěl vědět, jak nás ten lord pozná, že se jsme to my a nebude na nás útočit?"

„Jo, byl podělanej až za ušima, byl to jeho první boj."

„A nakonec i poslední, takhle blbě spadnout z koně a zlámat si vaz. O tom jsem mluvit nechtěl. Vzpomeň si, jak mu Angus říkal, že bude mávat zástavou, kterou lord a naše spojka pozná. A taky jí mával."