Díky královu rozkazu...

25

„Hej!" zavolal jsem.

„Pusťte nás dovnitř."

Brána se otevřela a my mohli projet.

„Dávejte pozor," upozornil jsem ostatní.

„Ten v černým kabátci je Reeford," naklonil se ke mně Harold, když jsme vjeli dovnitř.

„Co tady chceš, Nergarde? Pán není doma."

„Teď už ano," usmál jsem se, „tady vám ho vezeme. Unesl mi moji ženu, nechoval se k ní hezky a tak za to zaplatil. Nebudu plýtvat časem a sílou mých lidí, proto si všechny pohřběte sami."

„Ty hajzle" zařval Reeford, „teď tady chcípneš! Na ně!"

Měli smůlu, že jsme byli sehraný ze cvičných bojů, kterými jsem své lidi dennodenně trápil a otravoval. Teď se to hodilo. Rozestoupili jsme se do pozic tak, abychom si navzájem chránili záda.

„Reeforde, být tebou, tak se moc do boje neženu, jednak nemáte šanci a věř, že zrovna s tebou budu bojovat velmi rád," řekl jsem a opravdu se na to těšil.

„Za to, jak si naverboval tu tlupu hlupáků, která přepadla a zapálila vesnici, než dorazila na hrad lady Willow, si nezasloužíš nic jiného, než smrt. Ale dám ti na vybranou, slož zbraň a já tě nezabiju, nebo zkus své štěstí, je to jen na tobě. Vyber si!"

Na Reefordovi bylo vidět, že je zaskočený.

„Pro vás ostatní to platí taky, složte zbraně a přežijete. Máte na výběr."

Čekali jsme, ale dlouho to netrvalo. Počet vojáků odhadl Harold skoro přesně. S Reefordem jich proti nám stálo patnáct.

Jeden z nich teď odhodil meč na zem a postupně se k němu přidalo dalších deset. Zbylý čtyři se postavili na stranu Reeforda. Čekal jsem, kdo první zaútočí a jako prvnímu povolily nervy Reefordovi. S výkřikem chcípneš, se hnal proti mně. Meče zazvonily o sebe. Rád pomstím všechny, které měl tenhle skřet na svědomí. Byl sice dobrej, ale já byl lepší. Za chvíli ležel mrtev na zemi a já si o jeho kabátec čistil meč od krve. Podíval jsem se kolem a i ostatní už byli na cestě do pekla.

„Tak, to bychom měli, co teď, pane?" zhodnotil situaci Harold.

„Hej ty," ukázal jsem na vojáka, který jako první složil zbraň, „jak se jmenuješ?"

„Jack."

„Takže, Jacku, pověřuju tě velením na ochraně Rehgoldova panství. A varuju vás všechny, od teď se budete chovat jak se patří, lidi v tomhle panství si už užili dost."

Na zastrašení jsem použil jeden z mých pohledů. Všichni udělali krok zpět, vypadá, že to stále funguje.

„Máte tady nějakého správce?"

„Ano."

„Pošli pro něj."

Jack to šel zařídit. Kolem nás se postupně zvětšoval počet zvědavých lidí. Všichni vypadali stejně nešťastně jako lidi z vesnice. Podle hovoru mezi nimi, který jsem měl možnost zaslechnout, byli všichni šťastní, že mají od Regholda a Reeforda pokoj.

„Vy tam," pokynul jsem na několik chlapíků, kteří okukovali těla na voze.

„A...ano...pane?"

„Sundejte ty těla z vozu a spolu s těmi tady je pohřběte. Kam a jak, je jen na vás."

„Jistě, pane."

Jack přivedl pana správce.

„Pane správce."

„Matyas, pane."

„Dobře. Matyasi, než král určí, komu připadne Regholdovo panství, máš to tady na starost. Nachystej si účetní knihy a zařiď, aby se lidi tady i v okolních vesnicích měli líp. Zkontroluju si to!"

„Ano, pane, pokusím se vás nezklamat."

Tak se mi to líbilo. Byl jsem rád, že návštěvu tohohle zanedbaného místa mám za sebou. Vydali jsme se na cestu zpět.

Ve vesnici čekali až se budeme vracet. Řekli jsme jim, že z Reeforda už nemusí mít strach. Všem se viditelně ulevilo.

-------------------------------------------

Za vesnicí jsem dojel Malcolma, vedle kterého jel Harold.

„Nepojedu s vámi domů, musím zařídit jednu návštěvu, která nesnese odklad."

Oba se na mě udiveně podívali.

„Jakou?" vyslovili současně.

„Musím navštívit krále."

„Hele, Angusi, pojeď domů, odpočiň si a ráno vyrazíme, na nějaké hodině navíc už nesejde," snažil se mě přesvědčit Malcolm.

„Už jsem se rozhodnul, pojedu hned."

„Ty si paličatej mezek," odsekl naštvaně Malcolm.

„Harolde, dokud se nevrátíme, máš hrad na starost," předal Malcolm velení.

„Pojedu sám."

„Co?" vyhrkli oba nevěřícně.

Byl jsem unavený a nechtěl se hádat.

„Řekl jsem, že pojedu sám."

„To myslíš vážně?"

„Dost!" zařval jsem.

No nechtěl jsem být hrubý, ale taky už jsem o tom nechtěl diskutovat.

„Jedu sám. Vy jeďte zpátky. Dejte na všechny pozor a hlavně na Willow. Ručíš mi za to, Malcolme, že jí nenapadne se za mnou vydat. Řekni jí že ji miluju a že se brzo vrátím."

Na to jsem otočil Havrana a nejbližší cestou se hnal na královský dvůr.