Díky královu rozkazu...

30

Když jsme vešli dovnitř, Alex seděl u Cama na posteli, rukama ukazoval, co všechno ho Malcolm naučil a vše do nejmenších detailů popisoval. Sem tam, něco doplnil Camron, když si zrovna nemohl Alex vzpomenout na ta správná slova.

„Tak jak se vede, marode?"

„Jde to, chtěl jsem jít taky trénovat, abych vyzkoušel nový meč, ale Megan mě nikam nepustila."

„To je taky dobře, musíš odpočívat a nabírat zpátky sílu. Viděl jsi, že já ležel několik dní po tom zatraceném pádu z koně a tenkrát, když jsem přišel k té jizvě, jsem pak strávil v posteli deset zatracenejch dnů, aby mohla rána v klidu srůst. Málem ze mě Malcolm zešílel."

Camron se smál, což bylo dobré znamení, že je na cestě k uzdravení.

„Měli bychom se nasnídat," rozhodla Willow.

„Nevadilo by ti, kdybych se najedl tady v pokoji s Camronem?"

„Ne, půjdu dolů a přinesu vám kaši."

Než se Willow vrátila, vyprávěl jsem klukům poupravené příhody z bojů. Se zatajeným dechem poslouchali a já se snažil jim vše barvitě povyprávět, s ohledem na jejich věk. Když se Willow vrátila a na podnose nám přinesla každému misku ovesné kaše, přišla zrovna ve chvíli, kdy jsme se všichni tři smáli. Podívala se na mě a já mohl v jejím pohledu číst, že je vděčná, že jsem tady ty kluky nechal.

Kaše byla jako obvykle výborná, slazená medem, s kousky čerstvých jablek a s hrstí ořechů na každé porci. Jedli jsme mlčky a já měl radost, že Camovi chutná. Nechtěl se nechat krmit, šlo mu to sice pomalu a pak byl unavený, ale najedl se sám a vypadal, že je pyšný sám na sebe. Zůstal jsem s nimi ještě do oběda a znova se ponořil do vyprávění žoldnéřských příběhů. Na pohádky jsem nikdy nebyl a ani jsem si nedokázal vzpomenout, jestli jsem kdy nějakou slyšel vyprávět. V jednu chvíli nás přerušila Megan, která přišla Camovi převázat ránu. Když jí uviděl, vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Situaci však zachránil Alex.

„Ty jó, Came, až ta rána bude zahojená a bude tam jizva, tak budeš vypadat jako tady Angus. Máte jí i na stejným místě."

Skoro to znělo, jako by mu jí Alex záviděl.

Camrona to očividně potěšilo, celý se rozzářil a vážným hlasem pronesl.

„Jednou budu celej jako Angus."

„Já taky," přidal se k němu Alex.

„To se ví, že jo," odpověděl jsem jim a Megan jenom vrtěla hlavou, že jsme se všichni zbláznili.

Obědval jsem už dole v sále a během oběda, jsme ještě s Willow a panem správcem diskutovali, s čím začneme, až budeme v Regholdově sídle. Po obědě už nic nebránilo a my se vydali na cestu.

-------------------------------------------

Cesta ubíhala vcelku klidně. Willow jela po mém boku a vyprávěla mi, co všechno musela udělat, aby se lidem v jejich panství žilo líp, když její muž odjel do války. Obdivoval jsem její vytrvalost a houževnatost, díky čemuž to nevzdala a lidi ji za to milovali. Když jsme se dostali do vesnice, vypadala stejně jako před pár dny, žádné změny jsem nezaznamenal.

„No vypadá to, že pan správce moc práce neudělal. Za zeptání nic nedáme."

Zastavili jsme a já seskočil z koně.

„Hej chlapče," zavolal jsem, na opodál stojícího mladíka.

„A...ano...pane?"

„Kde jsou všichni? Zavolej ostatní, ať přijdou k nám."