Díky královu rozkazu...

22

„V nebezpečí?" zařval jsem na něj.

„Reghold ji unesl."

„Kdy?"

Pustil jsem Malcolma a šel jsem pro své dva věrné přátele, které jsem už nějakou dobu nenosil pořád při sobě. Asi znova začnu.

„Kdy?" zopakoval jsem otázku, protože Malcolm se k odpovědi neměl.

„Dnes ráno přiběhl do hradu Barton, že se malé Lilian přitížilo, drmolil něco o té zlomené noze. Chtěl, aby s ním jela Willow k nim a podívala se na ni. Choval se sice podivně, ale mysleli jsme, že je to tím, že má starost o dceru. S lady odjela i Megan, hlídal je Brian, Tomas a Camron, který se chtěl podívat za Alexem."

Meče se mi houpaly u pasu, zapl jsem si ještě kabátec. Malcolm pokračoval.

„Před chvílí přiběhl Alex a řekl nám co se stalo. Pojedeme ji vysvobodit, ty bys měl však zůstat v posteli, ještě nejsi úplně fit," snažil se mi navrhnout.

Podíval jsem se na něj. Vztek, zlost, strach, to všechno ze mě sálalo. A i když mě Malcolm znal, tak před mým pohledem o dva kroky couvl.

„To bys mě musel zabít, abys mě donutil zůstat v tomhle pokoji." Mrazivý chlad mého hlasu překvapil i mě.

Z truhly, jsem ještě vyndal dýku, kterou jsem zasunul do boty. Mohla by se hodit, vždy je dobré něčím protivníka překvapit.

„Jdeme."

-------------------   

Dole v sále, byly shromáždění všichni vojáci. Byly překvapení, že mě vidí, ale nikdo neprotestoval. Už jen pohled na moji tvář, která dávala najevo, že nepřijímám žádné rady ani doporučení, ohledně mého zdraví, je varoval.

U stolu seděl Alex, byl celý ubrečený a pravidelně vzlykal.

„Ostatní už to slyšeli, ale teď to řekni ještě mně, co se stalo."

„Ráno přijelo šest chlapů a vtrhlo do chalupy. Já se schoval a naštěstí mě nenašli, ale všechno jsem slyšel, pane. Chtěli po otci, aby přivedl lady Willow, že si má vymyslet cokoli, kvůli čemu přijede. Říkali, že jestli to neudělá nebo s ním přijede ještě někdo jiný, tak zabije celou naši rodinu. Otec se vydal na hrad a já chtěl běžet za ním, jenomže venku dva hlídali, tak jsem se rychle ukryl, protože jsem se bál. Když se otec vrátil, oni byli schovaný. Přemohli vaše vojáky, pak praštili lady i Megan, přehodili je přes koně a ujížděli pryč. Dva tam ještě zůstali a táhli otce do domu, co se dělo doma nevím, ale byl slyšet křik a pak nic. Byl jsem schovaný ve chlívku a sledoval jsem všechno dírou v prkně. Když vyšli ven, tak se smáli a říkali, že lord Reghold bude s jejich prací spokojený, že dostanou bohatě zaplaceno. Pak ten jeden přivedl koně a dodal, že si musí pospíšit, aby na tu podívanou byli včas a že si ve starým mlýně vyzvednou odměnu."

Pokýval jsem hlavou. Vztek, mě zcela ovládl, Reghold si právě objednal svojí smrt.

„Harolde, ty víš kde je starý mlýn?"

„Ano, pane."

„Povedeš nás. Malcolme, urči tři chlapy, kteří pojedou k Bartonovým, aby se podívali, jak to tam vypadá a ať na sebe dávají pozor. Ty, Alexi, zůstaneš tady a nehneš se z tohohle místa ani na krok, rozumíš mi?"

„Ano, pane."

„Já ho pohlídám," ozvala se Elsie.

Pokýval jsem, že jo.

Na nádvoří jsme nasedli na koně a tryskem vyjeli z hradu.

Srdce mi svíral strach o Willow a modlil jsem se, aby byla ještě na živu. Na bolavá žebra jsem úplně zapomněl. Jeli jsme za Haroldem. Hnala mě touha po boji a odplatě. Za lesem jsme zpomalili, až najednou Harold zastavil úplně.

„Je to tady pod kopcem, pane."

Sesedli jsme a připlížili se na okraj. Starý mlýn jsme měli jako na dlani. Tři Regholdovi chlapi hlídali vepředu. Podle počtu koní, které se pásly u mlýna, jich tady bylo celkem osm, takže pět se nacházelo ještě někde poblíž. Byli si jisti svým plánem, že nebudou objeveni.  Ani nepostavili hlídky.

„Co budeme dělat, Angusi?" zeptal se Malcolm.

K těm třem se přidali ještě dva, kteří se najednou objevili zpoza mlýna.

„Tak venku jich je pět, šestý je určitě Reghold, takže ještě dva někde jsou, nejspíš vevnitř. Kašlu na nějakou strategii, určitě si myslí, jak chytře nás převezli a že ještě o únosu Willow nemáme ani tušení. Očividně nás neočekávají. V  tom je naše výhoda. Překvapíme je. Až se zbavíme těhlech, já, Malcolm a Harold vnikneme dovnitř. Reghold je ale jen můj. Teď zpět na koně."

Nasedli jsme. Doufal jsem, že rychlý útok je správná taktika a že se nezmůžou na odpor.

„Jedem a ještě jedna věc, zajatce nebereme."

Všichni kývli na souhlas a moc dobře věděli co tím myslím.

„Teď!"

Chvíle překvapení byla zárukou úspěchu. Ani nestihli tasit meče. Jak útok rychle začal, tak i skončil. Sesedl jsem jako první a hnal se k hlavním dveřím do bývalého mlýna. K mému štěstí, jsem se v nich srazil s šestým Regholdovým pohůnkem. Ten se otočil a nejspíš chtěl běžet za svým pánem, ale byl jsem rychlejší. Chňapl jsem ho silou pod krkem, neměl ani možnost vykřiknout. Vytáhl jsem ho ven.

„Kde je lady Willow a nebudu se ptát dvakrát," zeptal jsem se potichu.

„Nahoře s Reghol..."

„Díky."

Mé poděkování už neslyšel, přitlačil jsem a zlomil mu vaz. Svůj vztek už jsem nekontroloval.