V zajetí vzpomínek

30. kapitola - Poslední rana

   Sledoval jsem Safiru, jak se opět vrací mezi kamery. Tohle je... Šílenství. Dozvědět se, že jí takhle zbili. 

   Přehazovali si jí mezi sebou, jako kdyby byla jen míč. Tolik ran. Tolik kopanců. Dost silných a nemilosrdný ran. 

   A ona nevydala ani hlásku. Nevolala o pomoc. Neprosila je, aby přestali. Ani jednou na sobě nedala znát bolest, kterou jí působili. 

   S veškerým potlačením zlosti a vzteku, která ve mě už dlouho nevraživě bublá, jsem se vydal také na stage.

   Tohle byla opravdu poslední kapka. Nejen, že tady před kamerami, publikem, přede mnou flitruje se třemi muži a ještě si s nimi domluví hromadné rande - samozřejmě, že jsem to slyšel. Schválně jsem si stoupl na to místo. Slyšíte tam hovory, jenž se konají přímo ve středu místnosti. 

   Nemluvě o tom, jak mi podala jediný fakt, který mě opravdu dráždí. Mohla si odpustit tu jedinou, pro mne bolestivou pravdu, že není mou přítelkyní, i když jsem se to tolikrát pokoušel změnit. 

   Ale tohle není vše. Od té doby, co jsem jí nedovolil odjet je to pro mě hodně těžké. Ze začátku se mnou nemluvila, protože na mě byla naštvaná, ale poté se ta propast mezi námi začala rozšiřovat. Poté už růst téhle zející prázdnoty nešel ani zpomalit, natož zastavit. 

   Posadil jsem se na svoje místo a nepouštěl oči ze Safiry. Tohle byl opravdu vrchol. A doma si o tom hodlám promluvit. Tomuhle se nevyhne. 

   ,,Sif, vy jste dnes přišla jen pár minut před začátkem mé show," pokračoval moderátor jako kdyby se nic nedělo. I když i on vypadá značně znepokojeně. ,,Jak vás zvládly maskérky tak rychle a dobře nalíčit?"

   ,,Nemám na sobě make-up," odpověděla okamžitě. ,,Nemám ráda, když se zakrývají dokonalosti i nedokonalosti. Jsme jací jsme. A ano, jsem sice ještě v pubertě a tím pádem mám problémy s akné, ale patří to ke mě a já se za to nestydím."

   Cítím, jak mě opět opouští vztek. Tohle je ten důvod, proč Safiru miluji. Řekne vše tak, jak to bere. Bez obalu. 

   ,,Začínám vás čím dál více obdivovat," pronesl červenající se moderátor. ,,Jste tu víc jak tři měsíce. Stýská se vám po České Republice? Po kom nejvíce?"

   ,,Ano, hodně je mi teskno," pronesla posmutněle Safira. ,,Nejvíce asi po kamarádech."

   ,,Ne po rodině?" zeptal se překvapený moderátor.

   ,,Jste dobře informovaný člověk, zajisté víte, že nemám rodinu. Jsem sirotek," pronesla Safiře bez jakékoliv stopy citů. 

   Jak je možné, že jí rodina nechybí? Je až děsivé, jak rychle vůči nim ztratila veškeré city. Neplakala pro jejich ztrátu. Každou noc poslouchám u jejích dveří, jestli nepláče. Nikdy jsem jí neslyšel plakat. Tohle, to je to, co mě nejvíce znepokojuje.

   ,,Já jsem tedy pátral a našel jsem něco zcela jiného," přestává se mi líbí směr, kterým tohle postupuje. Moderátor se v tom očividně vyžívá. 

   ,,Ujišťuji vás, že jsou to lži," skočila mu do řeči Safira. Štve mě, že musí lhát. Ale v dopise, který jí přišel od právníků se jasně píše, že Safira musí všude prohlašovat, že je sirotek. Je to drsné a nedokážu si představit, že bych tohle svému dítěti udělal.