V zajetí vzpomínek

25. kapitola - Rány

   Mám štěstí, že Safira usnula, než jsme se dostali do mé ložnice. Opatrně jsem ji položil a přikryl. Poté jsem se šel rychle převléci do něčeho pohodlného. Nezapomněl jsem však na lék, který jsem koupil v lékárně.

   Popravdě je to jen mast, která má tlumit bolest v aplikovaném místě a urychlit hojení. Přešel jsem z šatní skříně do ložnice a opětně se posadil vedle spící Safiry. Otevřel jsem mastičku a nanesl si trochu jejího obsahu na prst. Začnu pravou rukou, která na tom dle mého vypadá nejhůře. 

   Podle mě na tom musela být celkově pravá strana hůř. Jestli že ležela na levém boku a snažila se, aby ochránila hlavu a trup, určitě na tom musí být levá strana lépe. 

   K mé smůle se během mého převlékání Safira na pravou stranu obrátila. Podle bolestivého výrazu ve tváři se jí ani nemohlo dobře ležet. 

   ,,Sif,'' poklepal jsem jemně na její levé rameno.  ,,Sif prosím, lehni si na záda.''Safira bez jakéhokoliv hlesnutí, či námitek provedla to, oč jsem ji žádal. Pustil jsem se do ošetřování zranění. Prováděl jsem to pečlivě. Za prvé, abych jí nezpůsobil bolest. Za druhé, abych nevynechal jediné místo, které by mohlo v budoucnosti upozorňovat na své poškození bolestí. Postupoval jsem pomalu a jemně. 

   Až po delší době jsem si všiml, že se na mě Safira dívá. ,,Proč ležíš na pravém boku, když ti to působí takovou bolest?'' pronesl jsem, aby řeč nestála a nevznikla mezi námi tichá a ponurá atmosféra. 

   ,,Nevím,'' pokrčila rameny. ,,Vždycky spím na pravém boku.'' Po tomto jednoduchém konstatování nastalo dlouhé ticho. Už jsem plánoval, že opět prolomím ticho, když Safira opět promluvila. ,,Nejspíše je to tím, že když spím na levém boku cítím své srdce. Jak bije. Když propadám spánku, cítím, jak pravidelně, poklidně a rytmicky bije. A říkám si: ,Srdce, jak můžeš být klidné, když mám v hlavě takový chaos, obrovský zmatek?' A po každém takovém okamžiku předtím než usnu, se mi zdají děsivé sny.''

   Pohlédla na mě. V očích se jí leskly náznaky pláče. Musel jsem se rychle vzpamatovat. Opět jsem se vrátil k potírání podlitin a modřin. ,,A o čem... Ehm, o čem se ti zdá?''

   ,,Je to různé,'' pronesla do šera, které utvářelo mělké světlo lampičky. ,,Nejčastěji se mi zdá, jak se ženu za nádherným motýlem. Vyláká mě až na temnou, děsivou mýtinu. Chci odtamtud utéct, ale propadám se místo toho do tmy. Křičím, ale nikdo mě neslyší. A vždy doufám, že než dopadnu vzbudím se. Ale bohužel, vždy přestanu padat. A když otevřu oči, stojí nade mnou děti. Tedy, vypadají jako děti. Jen... Jako by byly stvořeny z popela a poslepované krví. Je to... deprimující.''

   ,,Deprimující?'' podivil jsem se. Co na tomhle může být deprimující? Dokončil jsem ošetřování paže. ,,Mohla bys...'' nechal jsem větu vyznít do ticha a naznačil, aby si vyhrnula tričko.

   Namáhavě se posadila. Pomohl bych jí, kdybych neměl ruce od masti. Vyhrnula si triko. Pečlivě, aby byl vidět jen bok, který byl hrůzostrašný. Od lopatek a žeber až k lemu kalhot nebyl vidět jediný kousek nepoškozené kůže. ,,Tohle...'' ohromen a zděšen jsem polkl. Tohle by nedokázali nalíčit ani nejlepší maskéři. Nikdy jsem ještě neviděl tolik hrát fialovou, modrou a rudou hlavní role, jako je toto.  ,,To ti neprovedl jen jeden člověk, že ano?''

   ,,K tomu, abys pochopil, proč je to deprimující bys musel vědět snad vše o mém životě,'' plně přešla můj dotaz. ,,Budeš laskav a ošetříš to, nebo si můžu opět lehnout?'' 

   Rychle jsem se pustil do ošetření. Mám strach, že mi mast nevystačí. Nejraději bych jí zajistil lékařskou péči. Nevěřím, že je tohle v pořádku, jak se mi Safira snaží namluvit. Když jsem skončil, opět si tričko upravila a pokoušela se lehnout si.