V zajetí vzpomínek

41. kapitola - Druhá ruka

   ,,Páni, Sif, neříkala jsi, že pro nás pošleš limuzínu,'' vyhrkla Cora, sotva vyskočila z auta, jenž ani ještě nezastavilo před mým podnikem. ,,Připadala jsem si, jak někdo naprosto bohatý.''

   ,,To já ne,'' vylezl Patrick. ,,Bohatí lidé mají v limuzíně alkohol.''

   ,,Nechala jsem ho kvůli tobě vyndat,'' podotkla jsem a čekala i na ostatní až vystoupí. Když se všichni seřadili přede mnou, spokojeně jsem se na ně usmála. ,,Nacházíme se před mým podnikem, ve kterém vás dnes provedu. Ráda bych se pochlubila, že se jedná o provoz s naprosto špičkovými stroji.''

   ,,Oh, promiňte, vy jste Sif?'' vyrušil mě hlouček slečen, které se ke mě z jedné strany přiřítili. Přiznala jsem barvu a přikývla. Všechny se na sebe podívali. ,,Můžeme se vyfotit?'' zeptaly se nesměle. Souhlasila jsem a tak jsem si udělala kolečko s fotkami a nakonec i druhé s mým autogramem. ,,Děkujeme. Děkujeme,'' křičeli nadšeně, když zase mizeli v davu, jenž se jako každé ráno shromažďoval před prodejnou.

   ,,Omlouvám se,'' pronesla jsem k ostatním, kteří si ještě nezvykli na ráz města. Vypadala jak malá opuštěná kuřátka. ,,Půjdeme dovnitř?'' pronesla jsem starostlivě a ohlédla se po lidech, kteří již měli po ruce své telefon a fotili o sto šest. Jen doufám, že pouze fotí.

   Všichni souhlasili a tak jsme zamířili vchodem pro zaměstnance dovnitř. Nechala jsem ostatní ať se převlečou do hygienického oblečení. Což jsou prakticky síťky na vlasy, bílé pláště a obaly na boty. Poté jsme všichni vstoupili do provozu, kde to dnes opravdu žilo. 

    Mých deset zaměstnanců již pilně pracovalo na rozdané práci. Jen na chvíli se zastavili, aby mi prokázali úctu úklonou a opět se všichni pustili do práce. ,,Jak vidíte výroba je v plném proudu a vzhledem k tomu, že jsme ve městě jediný, kteří poskytují tito výrobky, je o ně opravdu zájem. Proto máme ty nejmodernější stroje snad na vše. Od hnětačů, děličky až po chladničky.''

   ,,Chladničky?'' podivila se učitelka. ,,Čím se vyznačuje taková moderní chladnička, kromě toho, že umí udělat led?''

   ,,Nejedná se o chladničku, kterou si koupí každý v obchodě. Tato chladnička byla vyvinuta speciálně pro tento provoz. Pojďte za mnou,'' pokynula jsem jim rukou a vydala se na místo, kde je chladnička umístěna. ,,Na tomto display si navolíte co chcete a jaké množství toho chcete,'' ukázala jsem na malý display, který zřetelně svítil. Momentálně ho obsluhovala jedna ze zaměstnankyň. Nechala jsem ostatní, ať jí sledují. ,,Vidíte, Yeo Gi so navolila to, co potřebuje. Uvnitř jsou panely a miniaturní jeřábky, které to připraví, na váze zváží a když vše vyhovuje, pomocí pásového dopravníku to dopraví tamhle, k tomu otvoru.'' 

   ,,Na zakázku? Kolik takový prototyp stojí?'' nenechala se odbít učitelka. Kdo by jí to mě za zlé, tohle jen tak někde neuvidí.

   ,,V přepočtu na naší měnu je to zhruba něco přes tři miliony,'' všichni vykulili oči a div se jim nepodlomili nohy, když jsem to řekla, jako kdyby se jednalo o pár drobných. ,,Vzhledem k tomu, že je to prototyp, mnoho věcí jsem museli ještě vychytat a stále někdy nějakou chybu nacházíme, avšak díky nám má firma, jenž se o tuto zakázku postarala, velký zájem tyto chladničky vylepšit, zjednodušit na obstarávání a prodávat je za podstatně nižší cenu.''

   Nechala jsem ostatní, ať se kolem porozhlédnou. Někteří se i s radostí zapojili do dělby práce, i když si s nikým nerozuměli ani slovo. Jiní se vrhli na tajné, netajné ujídání ovoce i náplní, jen učitelka zůstala u mě a prohlížela si moje impérium.  

   ,,Jak jsi přišla na ten nápad?'' pronesla zamyšleně učitelka.

   ,,To já ne. Dá se říct, že dva mí kamarádi zakoupili tyto prostory a řekli, že tady chtějí mít pekárnu, aby měli koláče, buchty a další každý den,'' usmála jsem se na ní. Už jen při vzpomínce na to, jak byli všichni unesení buchtami a svatebními koláčky se mi chtělo usmívat. ,,A tak to začalo. Vzhledem k tomu, že tu nic takového není, stalo se toto velice populární.''

   ,,Všimla jsem si, že je tady hodně takových plakátů,'' ukázala učitelka na jeden z posterů, který visí nad vchodem už od doby, kdy začal tento provoz. ,,Co to znamená? Je to snad nový výrobek?''

   ,,Ne, to opravdu ne,'' zasmála jsem se. ,,Je to propagace programu, do kterého jsem se zapojila. Pár dalších podniků se zapojilo do projektu s názvem ,,Druhá ruka'', princip spočívá v tom, že do svého provozu zařadíte lidi z ulice, dáte jim najíst, oblečete je, zajistíte jim teplou postel a pravidelný příjem. Dáte jim tak druhou šanci. Podáte jim pomocnou ruku. Pro ně je to nový život.''

   ,,Zajímavá vize,'' pronesla zamyšleně učitelka. ,,Takže tady máš některé lidi z ulice?''

   ,,Ne,'' vyhrkla jsem. ,,Můj podnik je výjimečný tím, že všichni tady jsou z ulice. Od pekařek, po prodavačky až k uklízečkám. Všichni žili ještě v listopadu na ulici a v prosince jejich život nabral zcela jiné obrátky.''

   ,,To je působivé. Tenhle projekt mě zajímá. Prosím, pověz mi více,'' přikývla jsem a vedla ji do své kanceláře. Ostatní tu zanechávám v dobré víře, že nic neprovedou. ,,Vede si tento projekt dobře? Jak dlouho trvá?''

   ,,Tento projekt si opravdu vede dobře. Od prosince, kdy tento projekt začal, se počet bezdomovců snížil až o dvacet procent,'' usmála jsem se na učitelku a otevřela jí dveře. ,,Další podniky se přidávají, takže počítáme s klesajícím počtem lidí bez domova...''

***

   ,,Ano. Ano. A musím,'' pronášela jsem do telefonu, zatímco jsem seděla v limuzíně s přáteli a mířili jsme za dalším plánem. ,,Ano. Už tam jedu.'' 

   ,,Co se děje?'' vyzvídala Cora, i když nemohla rozumět korejštině.

   ,,To nic,'' povzdechla jsem si a rychle vymýšlela plán B. ,,Musím podniknout jeden rozhovor pro radio. Nemám moc rozhovory ráda,'' snažila jsem se zahnat myšlenky na rozhovor, který byl na mě až moc krutý. Tehdy i teď. ,,Tím pádem s vámi nemůžu pokračovat dál.''

   ,,Tak mi pojedeme s tebou,'' vyhrkla nadšeně Cora. ,,Sice tomu nebudeme rozumět, ale jako tichá podpora budeme dobří.''

   ,,To po vás nemůžu chtít,'' zavrtěla jsem hlavou. Navíc by jste se setkali minimálně se Seung Hyunem a to je mimo můj plán zlatého hřebu výletu. 

   ,,Jaké nemůžu chtít? Koukej nás tam vzít,'' dupla si Cora. ,,Chceme tě vidět při práci, když jsi nás tak dlouho nechala mimo sebe. Koukej nás tam vzít!''

   ,,Ne dobrá. Dobrá,'' vzdala jsem se a zvedla ruce v poraženeckém gestu. ,,Ale teď nikdo z vás nebude vyvádět. Možná se tam setkáte s jedním členem z Big Bang. Nebo se všemi. Ale prosím vás, nevyvádějte. Ti kluci to zažívají, kdykoliv někde jsou. Ocenili by, kdyby jste se chovali normálně a ne jako kravské mozky,'' všichni si ne mě zmateně podívali. ,,Omlouvám se, v korejštině tohle zní jako slovní obrat. Vtipný slovní obrat.''

   ,,Budeme hodní,'' slíbila Cora za všechny. Ti stejně přikyvovali.

   ,,Jestli tady nechcete být, pošlu vás zpět do domu,'' promluvila jsem k učitelce.

   ,,Ale kdepak, co bych tam dělala?'' mávla rukou. ,,Sama bych se tam nudila. Navíc jsem dozor.''

   ,,Ah, pardon, zapomněla jsem,'' usmála jsem se a promluvila k šoférovi, že se plán cesty mění. Jen se modlím, ať tenhle rozhovor není to, co ten první. Vzhledem k tomu, že to není televizní vysílání, nemuselo by to být tak špatné.

Holla. Dnes tedy přidávám dvě kapitoly. Jednak jako omluvu a jednak protože jsem dnes nepřekládala. Jedna drzá p*** mi dnes absolutně zkazila chuť na překlad. Škoda o tom mluvit. Tím pádem se hold musím z toho vzteku vypsat, tak se modlete, aby mi to vydrželo co nejdéle.

So, Sif se nám bojí rozhovoru. Což ono, Sif se bojí mnoha věcí. Otázkou však je, které jste byli schopné odhalit a které ne. Času na přemýšlení jste měli dost, když jsem nepsala XD. Avšak, kdo by nad dějem přemýšlel do hloubky, že ano? :)