V zajetí vzpomínek

6. kapitola - Dohoda na další rande

   Tři hodiny třicet minut. Půl hodiny. Čekám na Safiru už půl hodiny. Dívám se na ovocný koktejl, který mě v tenhle parný den má zchladit. Pozoruji jak se sražený teplý vzduch v podobě orosené vody snáší od okraje sklenice až na desku stolu.

   Neuvěřitelné. Nechá mě čekat. Co jsem se stal slavným, nemusel jsem nikdy na nikoho čekat. Cítím se jako kdyby mě rozčílil i ten nejmenší detail a přitom teď, sám před sebou skrývám pobavený úsměv, protože toto je něco, co bych nečekal. Je to opravdu povznášející, vědět že mě bere jako normální osobu. 

   Avšak čekání na někoho může být i dvojsečná zbraň. Vzpomínání na včerejší tajný odposlech. Řekla, že nepřijde. Kamarádka ji však přesvědčila, ale co když nakonec změnila názor.

   Zpanikařil jsem, když se loučili a Safira se začala svlékat. Byl jsem vyvedený z míry natolik, že jsem rychle přerušil rozhovor, o kterém si myslela, že jej dávno ukončila. Pouhopouhé tajné sledování. Pro mé sobecké uspokojení. 

   Co když poté rozhovor pokračoval? Co když se nakonec rozhodla nepřijít? Co když...

   Jsem jen molekula té kapky, která se v tom moři rozpustí.

   Myslí si, že u mě nemá šanci. Proto nechce přijít? Budu muset její nízké sebevědomí posílit. Kdyby se vedle mě cítila podřadně, bylo by to vůči ní z mé strany sobecké gesto.

   ,,Ahoj," ozvalo se z místa naproti mě. Safira vyčerpaně dosedla na židli. Snažila se uspořádat věci, které jí patřili, aby nepřekáželi ani jí, ani nikomu jinému. ,,Moc se omlouvám za to zpoždění."

   ,,V pořádku," ujistil jsem jí. ,,Sám jsem přišel pozdě. Nečekal jsem dlouho."

   ,,Vážně?" Ovšem že ne. Byl jsem tu dokonce s předstihem několika málo minut. ,,Zdržela mě kamarádka. Chtěla, abych si něco vyzkoušela, aby věděla, jak to bude vypadat na druhé osobě."

   Prohlédl jsem si ji. Tentokrát pečlivě. Tenhle styl holky z hor je na rande velice... Netradiční.

   Monstrózní béžové boty s robustními tkaničkami, traktorovou podrážkou a černou kůží na zadní části vyvýšeného kraje kolem koníků, tvořili spolu červenou flanelovou košilí - snad přímo od dřevorubce z lesa - vzhled holky ze švédských hor. Chybí jen kožešinový kulich a z každé strany copánek. Škoda, že jsou její vlasy opět sepnuté do těsného drdolu. A ještě v každé ruce korbel piva.

   ,,Ještě chvíli na mě takhle koukej a vypařím se," špitla Safira zatímco se s naprostým klidem a vážností dívala do nápojového lístků. ,,Vím, vypadám v tom divně, ale jak by řekla kamarádka, můj smysl pro styl a módu je jako její smysl pro ježdění," vzhlédla od lístků. ,,Je otřesný," zašeptala mám směrem.

   ,,Mě se to líbí," pronesl jsem naprosto pravdivě. ,,Není to sice můj styl, ale vyjadřuje to tebe a to je přeci to nejdůležitější. Mám rád ženy, které se nebojí vyjádřit."

   Safira si objednala. Servírka opustila náš stůl. ,,Tak," povzdechla si, ,,copak tady děláš? Jsi tu na dovolené?" Zcela přešla moji pochvalu na její styl.

   ,,Ano. Dostali jsme jako skupina volno. Turné bylo náročné a v rámci odměn za vysoké výdělky nás nechali na chvíli v klidu,'' plus další menší důvody, jako GD, který by si momentálně nechal po hlavě i skákat. Moje zvědavost a plán, který jsem vytvořil, abych tě mohl přemluvit alespoň k návštěvě mé domoviny. Nic důležitého. ,,Ale pssst,'' přiložil jsem si ukazováček ke rtům a mrkl na ní. ,,Je to tajné.''