V zajetí vzpomínek

21. kapitola - Simone

   Po tom hrozném výstupu dnešního večera se mi domů ani nechce. Ale musím se domluvit s rodinou, že za týden - jak jsme se s Hannah nakonec domluvili - poletím do Jižní Koreje.

   Vzhledem k tomu, že jsem dorazila pozdě, čekám ze strany matky výslech. Ať to máme za sebou. Psychicky jsem se připravila na vše a vkročila do obývacího pokoje, kterému se jinak vyhýbám. Vzhledem k tomu, že můj pokoj je na druhém konci domu, nemám potřebu vstupovat do této společenské místnosti. 

   Všichni ke mě krátce vzhlédli. Po zjištění, že jsem to jen já, nikoli žádná návštěva - kterou by uvítali více, se opět vrátili ke svým činnostem. Otec se opět začetl do dnešních novin. Matka se vrátila k četbě románu. Bratr se opět zapojil do hry, kterou hrál na mobilu.

   ,,Mami, potřebuji si s tebou promluvit,'' pronesla jsem tiše, aby jí třeba nedráždil zvýšený hlas. Potřebuji, aby mi dala souhlas k odletu. ,,Osamotě,'' ustoupila jsem stranou, aby se uvolnil průchod dveřmi, jestliže mi matka vyhoví.

   Naštěstí svolila a odebrala se do místnosti o pár kroků dále. ,,O co se jedná?'' Pronesla dotčeně. 

   Vytáhla jsem symbol své cesty do Jižní Koreje ze zadní kapsy kalhot a podala jí ho. prohlížela si letenku a já využila chvíli, kdy mi nevěnovala tolik pozornosti. ,,Nikdy jsem tě o nic nežádala. A snažila jsem se vždy, abych splnila vše co si přeješ, prosím dovol mi jet tam. Je to jen na dva týdny. Poté se zase vrátím.''

  Zavládlo mezi námi ticho. Matka přeskakovala pohledem ze mě na letenku a zpět. Vždy si mě zkoumavě prohlédla. Odložila letenku a zpříma se mi zadívala do očí. Často to nedělala, protože jí to je nepříjemné. ,,Nikam nejedeš!'' Pronesla tvrdě.

   ,,Ale matko-''

  Umlčela mě tichým a výhružným zavrčením. Vždycky na mě takto vrčí, když se chci obhajovat. Prošla kolem mě. Ve dveřích se však zastavila. S dlaní na rámu dveří, hlavou natočenou do strany, aby mě měla v zorném poli. ,,Přesto, jestli odjedeš vydědím tě.'' 

   Po těchto slovech bez otálení odešla. Nechala mě v pokoji, který používala jako salónek, abych přemýšlela o těch hrůzných slovech. Vydědí mě. Je toho schopná? Zcela jednoznačně tohle zvládne bez mrknutí oka. Dlouho hledá důvod, proč mě dostat z rodiny. A nyní se jí naskytla příležitost. 

***

   Celý týden jsem byla neustále myšlenkami u té jediné věty. Mám svojí rodinu ráda. I když se ke mě chovají chladně. Přeci jen, jsou to moji nejbližší příbuzní. Ale jestli nepojedu, promarním svojí jedinou příležitost k tomu, abych spatřila zemi, město a kulturu svých snů. A ztratím rodinu.

   ,,Co sis to dovolila," vytrhl mě ze zamyšlení, nad tím co si teď počnu s rodinou, hlas zřejmě vytočené Simone. ,,Můj přítel má kvůli tobě zlomený nos."

   A já kvůli němu měla dlouho zlomené srdce. ,,Simone, upozorňují tě. Dnes nemám náladu na řešení absurdit."

   ,,Absurdit?!" vytřeštila na mě oči. Spolu s tím dala ruce v bok, tudíž se její zjevení pátrajícího balónu zvětšilo. ,,Bezdůvodně biješ lidi, Safiro."

   ,,A že tebe ten dokonalý přítel bije, je v pořádku?" pronesla jsem bez zaváhání. Opravdu se mi nechce se s ní hádat.

   Překvapeně zalapala po dechu. Jenže toto malé vykolejení netrvalo dlouho. ,,Za tohle mu zaplatíš. Mám oběma. Přeberu ti toho co tu za tebou byl."

   ,,To se ti nepovede. Včera se vrátil domů," vpálila jsem jí okamžitě. ,,Navíc nechápu, jak by mě tohle mělo ranit. Nic mezi námi není."