V zajetí vzpomínek

47. kapitola - Přípravy

   ,,Já tu krávu zabiji. Utopím jí. Upálím jí. Rozdrtím. Vyhodím z útesu. Udusím jí. Jak jsi tohle mohla udělat? Já bych udělala opak."

   Opravdu? ,,Tak já ti Seung Hyuna představím a žijte si spolu šťastně až do smrti. Obklopeni svými dětmi, které už budou vychovávat další generaci," pronesla jsem ke komentáři pod záznam a už po několikáté ho hodila na palubní desku auta.

   Zaměřila jsem se na další nádherný západ slunce. I když, koho by to neomrzelo. Vidět to už po sedmé za sebou. Nervózně jsem se opět ohlédla po telefonu.

   Zlostně jsem zavrčela a opět se po něm natáhla. ,,Jsou to jen děti! ... Vím, že je to blbé, říct to takhle, ale nejde především o tu lásku mezi dvěma víc, než o sex a děti? Podle mě jsi tohle podělala na plné čáře... Bohužel, když někoho miluješ, dokážeš i odpouštět a mám takový pocit, že Seung Hyun ti odpustí i tenhle hnus, cos mu provedla... Přeci jen, láska je mocná, ale i nebezpečná."

   ,,A o co si myslíš, že jsem se snažila, když jsem to podělala? Huh?" mluvila jsem k telefonu. ,,Chci, aby mě přestal milovat. Aby mi to nikdy neopustil."

   ,,No jo, dospělí to pochopí. Dřív, nebo později na tuhle otázku pár narazí. A ne každý to zvládne, když si to uvědomí. Dnes je již spousta možností, mám obdobný problém, jako ty, ale ne definitivní. Myslím, že by jsi měla být v životě trochu sobecká a zkusit to. Trápíš mě!!!"

   ,,Copak nejsem dost sobecká, když si beru všechnu tu bolest s sebou?" pronesla jsem zhnuseně k mobilu. Vystoupila jsem z auta, které jsem zaparkovala na samém vrcholu vyhlídky na Seoul. Došla jsem na kraj, který byl opásán betonovými zábranami a protkán lněným lanem. Zapřela jsem se o zábranu a snažila se do svírajícího hrdla nabrat trochu vzduchu.

   ,,Do píče... Takhle se to posralo... Hele, chápu, že by ses trápila při pohledu na páry s dětmi, ale neznáš možnost adopce? Vsadím se, že to ti Seung Hyun chtěl navrhnou, ale ty ho nikdy nenecháš domluvit... A ve výsledku se sama trápíš. Ani nevíš, jak moc tě chci posadit před sebe a klidně ti nabídnout vlastní vajíčka, jen abys netrápila sebe a všechny okolo, protože všichni vědí, jak moc ho miluješ."

,,Heh? Jsme snad ryby?" pronesla jsem u čtení tohohle komentáře. ,,Nemůžu nechat někoho navrhnout něco takového? Na jak dlouho ho udrží cizí dítě u někoho, kdo mu nemůže dát vlastní?"

   Vydral se ze mě další z mnoha výkřiků, jenž si na téhle samotě můžu dovolit. Bylo jich nespočet a netřeba říkat, jakému uvolnění se po nich mému srdci ulevilo. Jako vždy se dostavila úleva od sevření paní Bolesti a zlé tety Paniky. Narovnala jsem se a dovolila si krátkou chvíli obdivu k tomu majestátnímu slunci.

  ,,Odejdi!" pronesla jsem ke komukoliv, kdo stál nedaleko mě, přesto ve skrytu mému periferním vidění. Není tak těžké odhalit něčí přítomnost, když týden žijete sami. Otočila jsem se k nezvanému hostů. ,,A-Ahoj."

  ,,Ahoj," pronesla malá holčička, která stála na místě, jako kdyby váhala, jestli se má vůbec pohnout. ,,Ty jsi Ahjumma, která ublížila Oppa T.O.P?

   Došla jsem opatrně před ní. Klekla jsem si, abych nevypadala díky výšce nebezpečně. Plus, můžeme si hledět do očí. ,,Ano," pravila jsem prostě.

   ,,Bolí to hodně?" pronesla s lehkým náznakem dětského šišlání. ,,Ahjumma, musela jsi to udělat nerada?"

   ,,Ano," přiznala jsem se jí.

   ,,Budeš v pořádku?" špitla holčička, zatímco se dívala na západ slunce za mnou.

   Odhrnula jsem jí neposedné vlásky z obličeje, čímž jsem upoutala její pozornost. ,,Oppa T.O.P... Víš, on si hrozně moc přeje mít holčičku jako ty a také mladší sestřičku, nebo bratříčka. A já nemůžu..." Ach bože, proč je těžké to vysvětlit malému dítěti? ,,Když bude se mnou, nebude mít nic z toho, víš."

   ,,Máš ráda Oppa?" zeptala se holčička.

   Usmála jsem se na ní. ,,Jdeš rovnou k věci, co?" Ťukla jsem jí lehce do nosu. ,,Tak kdepak máš rodiče?"

   Také se na mě usmála. Tím nádherným, typickým dětským úsměvem. ,,Měla by jsi se rychle vrátit. Určitě se bojí o tenhle svůj malý poklad."

   Holčička se ke mě otočila zády a už si to cupitala po cestičce zpět do bezpečného úkrytu svých rodičů.

   Zaměřila jsem se na telefon ve své dlani. Povzdechla jsem si a najela na jeden z mála účtů sociálních sítí, který jsem ještě nezrušila.

   ,,Je čas to ukončit," povzdechla sem si a během cesty k autu najela na živé vysílání tyrkysově modrého V.

   Sotva jsem nasedla, naskočilo živé vysílání. ,,Týden. Víte týden je dost dlouhá doba na to, aby člověk učinil pár rozhodnutí. Dnes je to po osmé, co vidím vaše nádherné město v záři zapadajícího slunce.

   Víte, tu první noc... Opravdu jsem sem přijela, protože skončit to tady... No nebylo by to dokonalé místo? Jen počkat na ten dokonalý okamžik. Kde by měl skončit někdo, kdo láme srdce na potkání. Kolik víry v nás dva jsem zničila zlomením jeho? Desítky? Stovky? Tisíce? A není to přeci jedno?

   Tohle je jen vzkaz pro vás, že si můžete oddechnout, počínaje dneškem, odcházím z tohohle města, z téhle země a z tohohle kontinentu. No nebyla to pěkná zábava?"

   ,,No jasně, že ne," pronesla jsem sama k sobě a telefon s ukončeným vysíláním letěl opět na své místo na palubní desce.

   Sotva se však zastavil, opět jsem se po něm natáhla. Po vyhledání kontaktu toho, koho teď potřebuji nejvíce, jsem si přiložila telefon k uchu.

   ,,Hannah, teď mě dobře poslouchej... Ne, tohle ti neřeknu... Jsem v naprostém pořádku a teď mě poslouchej. Prodej pekárnu. Všem vyplať podle smlouvy pět platů, pokud na to nebudou stačit peníze z firemního účtu, vezmi je z mého. Pak zařiď prodej mého domu. Ať neudávají vlastníka, nemusel by se poté prodat. S těmi penězi... dělej s nimi, co chceš. Já? Co se chystám udělat? Jen odjíždím. Na menší dovolenou. Sbohem. A neříkej nikdy ostatním, že jsem ti volala. Jen jsem se chtěla postarat o své zaměstnance."

Holla. Dnes jsme se konečně dozvěděli, kde se nám to Sif celý týden schovávala. Těžko uvěřit, že spal celý týden v autě. Stejně jako těžké uvěřit, že bude ještě jedna kapitola a bude konec.