V zajetí vzpomínek

2. kapitola - Těší mě.

   Konečně.

   Konečně jsem jí vypátral. Jsem tu sice už týden, ale ať jsem prohledal její profil skrz naskrz, nedozvěděl jsem se o ní nic konkrétního. Ani Kim So La - to je ta milá slečna, která si s ní píše, protože se chce naučit český jazyk, z ní nic nedostala.

   Vlastně mám štěstí, že jsem na ní narazil. Procházel jsem se v parku nedaleko, když jsem zaslechl výňatek z jedné naší písně. Nezaměnitelný text z Haru Haru se rozléhal ve slábnoucí ozvěně parkem.

   Pošetilé jsem se skryl za kmeny stromů, abych nebyl spatřen jí, ani nikým jiným. Je to zvláštní, smět se procházet po městě. Libovolně se pohybovat po okolí. Jít si, kam se mi zachce. Nestrachovat se, že mě poznají. Tady si mě někdo sotva všimne.

   Sledoval jsem ji až sem. Zřejmě odsud jezdí domů. Je zvláštní, že když před ní stojím, cítím se jako nezkušený mladíček. Což už ani při nejlepším nejsem.

   Možná bude lepší, když se posadím na místo, které se vedle ní uvolnilo. Měl bych také něco říct a nesledovat zeď na druhé straně tohoto areálu. Na druhou stranu, ona se dívá nevěřícně na mě. Což mě znervózňuje. To by se po těch letech na hudební a herecké scéně zřejmě nemělo stát.

   Snad bych mohl prolomit ledy tím, že bych se představil. Ale má to cenu? Ta mě musí znát od mého pravého jména až po to, kolik si sypu ráno čokoládových kroužků do misky. Ne, že bych to počítal. Avšak je to společenská a konverzační slušnost, od které se většinou rozvíjí další rozhovor. ,,Ahoj,'' odhodlal jsem se a alespoň ji pozdravil. Dal jsem si záležet s výslovností jejího rodného jazyka. ,,Já jsem-''

   ,,Ahoj,'' skočila mi do řeči. Jak neomalené. ,,Nemusíš nic říkat.'' Co? Opravdu zní a tváři se tak klidně, jako kdyby poznala jen dalšího z davu? Tím pádem skryla svoje ohromení opravdu rychle. Všechna čest. ,,A těší mě,'' nastavila ruku, aby jsme si jimi mohli potřást. Nevěřícně jsem se díval na nastavenou dlaň.

   ,,No... Tedy... Potěšení je na mé straně,'' pronesl jsem nakonec jako gentleman. Když pominu Hannah, ještě mi žádná VIPs neřekla ,Těší mě.' Většinou slyším jen nehorázně vysoký křik, ze kterého by měl každý poblíž chuť si utrhnout vlastní uši, jen aby měl kolem sebe ticho a klid. ,,Bereš to-''

   ,,S klidem?'' Opět mi skočila do řeči. Alespoň, že dokončila myšlenku. Pořádně se nadechla a opět vydechla. ,,Věř mi, že rok, nebo dva zpět, bych tady asi radostí skákala do kolečka a pištěla při tom.'' 

   ,,Takže jsem velká životní zkouška?'' Ta představa se mi docela líbí. Zvládá to zatím na jedničku. 

   Zasmála se a zavrtěla hlavou. Přitom se jí z pracně vytvořeného drdolu uvolnilo několik pramínků, které teď kolem sepnutých vlasů tančili. ,,Ne, to opravdu nejsi.'' Ou, to je ale škoda. ,,Ale neber to zle. Prostě jsem jen dospěla. A tedy jsi slavný, ale na druhou stranu jsi také jen člověk a určitě bys ocenil, kdyby s tebou lidé tak i jednali.'' 

   ,,Miluji tě!'' vydechl jsem fascinovaně. Rychle ke mě vzhlédla od okolí, které pozorovala. ,,Za to, jaké máš myšlení,'' doplnil jsem rychle. Aby si z toho nevyvodila něco jiného. ,,Dlouho hledám někoho, kdo by mě bral i jako Choi Seung Hyuna. Kdo by se mnou probíral i něco jiného než T.O.Pho a jeho práci.''

   ,,Celou dobu, co mi tohle vyprávíš,'' zamračila se a prohlížela si mě zkoumavým pohledem. Snad neodhalí nic, co bych teď nechtěl. Jako třeba to, že ta věta o lásce, vlastně nebyla myšlená tak, jak nakonec vyzněla. ,,Přemýšlím, kde jsi se naučil tak fantasticky česky. Byla to Hannah? Pak odvedla skvělou práci.''