Akatsuki, Aneb Úžasná Rodina? ✔

Setkani s Akatsuki ✔

Tučně členi Akatsuki.
Normálně Katsumi.

Z říše snů mě probudí štěbotání ptáků v korunách stromů. Sluneční paprsky prosvitovaly skrze děravá prkna v okenicích a vytvořila tak šerosvit v temné místnosti zchátralého domku. Postavím se na nohy, protáhnu ztuhlé tělo a hlasitě zívnu. Dnešní noc nebyla jedna z nejlepších, kvůli dešti, ale ani z nejhorších. Do brašny poskládám deku a hodím si ji přes rameno. Vyjdu z domku a rozhlídnu se po okolí. V trávě se třpytily zbylé kapky deště. Letní slunce příjemně hřálo a sem tam ho zastínil neposedný mrak.

Rozejdu se zarostlou kamennou cestičkou, která vedla k blízké řece. Plán byl jasný. Doplnit si vodu a vydat se na západ. Už dobré tři roky se toulám a unikám ninjům z Konohy. Příležitostně okrádám osamělé bandity a jejich peníze utrácím za noci v tavernách. Trvalo mi dobrýho půl roka smířit se se smrtí Akemi-sensei. Nikdy bych to však nezvládla bez pomoci pana Mua. Po útěku z Konohy mě vzal pod svá křídla. Byl to velmi starý muž, za to mě toho dost naučil. Teď už sdílí s mistrem stejný osud.

Již jsem slyšela šumění řeky, ale také řinčení a skřípání kovu, také hlasy, které zrovna přátelsky nezněly. Snížila jsem se a opatrně postupovala vpřed. Hlasy byly každým krokem zřetelnější. Jakmile jsem byla dostatečně blízko, klekla jsem si mezi houček křovin a pozorovala soubouj dvou ninjů, jak jsem zjistila podle čelenek. Poznala jsem mladšího. Byl to Neji Hyuuga. Na akedemii jsme spolu někdy trénovali. I skrze mého démona mne bral takovou jaká jsem. Proti němu byl o dost vyšší i starší ninja s černým pláštěm a rudými mraky. Akatsuki.. Slyšela jsem o nic. A mám pocit, že jsem ho už někde viděla jen si nemohu vzpomenout na jeho jméno.. Hlavou mi to šrotovalo div se z ní nekouřilo, jak jsme se snažila si vzpomenout. „No jistě!" Vyjeknu a rychle si překryji rukou ústa. Oba přestali bojovat a jejich pohledy spočinuly na mě. Neji využil příležitost soupeřova rozptýlení a vzdálil se. V tomhle souboji neměl šanci na úspěch.

„Jeden spratek mi teď zdrhl, takže vylez ať si podám aspoň, tebe." Zazubí se a meč ovázaný obvazy si připne na záda. „ Hoshigaki Kisame ze Skryté Mlžné, tak zvaný Monstrum Mlžné a člen nejnebezpečnější organizace ve světě ninjů." Vydechnu a pomalými kroky přejdu blíž. „Jde vidět že jsi znalá, co se týče Akatsuki." „Zaslechla jsem pár drbů." „ Co tu dělá Démon z Listové?" Uchechtne se a založí si ruce na prsou. Nadzvednu jedno obočí.„To víš, drby." Odpoví na nevyřčenou otázku a s vražedným úšklebkem se rozejde mým směrem. Automaticky sáhnu do pouzdra pro kunai, ale než jej stačím vytáhnout, přehodí si mě přes rameno. Hned mu pěstmi začnu bušit do zad. „Co děláš přerostlý kapre?! Ihned mě pusť nebo z tebe udělám rybí pomazánku!" ,,Plním misi, tak mi to ještě víc ulehči a nevrť sebou.." Zaseknu se v pohybu.„Jakou misi?" Neodpověděl..„ Hej! Na něco jsem se ptala, tak mluv!" ,,Šetři dech. Ještě ho budeš potřebovat."

. . .

,, .. když jsem slyšela, jak bojujete. No a zbytek znáš." Domluvím a pořádně se nadechnu. ,, Konečně, už jsem myslel, že tu hubu nezavřeš. Dokonce jsem uvažoval, že tě odhodím a vykašlu se na nějakou misi." ,, Mě je to jedno, ale nemusíš, ono to je celkem pohodlný." Podepřu si hlavu rukou a zadívám se na cestu za námi. ,, Máš štěstí. Už jsme tady.",, Výborně, už jsem myslela, že to nevydržím. Nutně si potřebuji odskočit." Kisame jen protočí očima a shodí mě na zem, při čemž jsem si slušně narazila kostrč. „ Ty šmejde, to ti nedaruju!" Zavrčím a propálím ho pohledem. Ten mě však zcela ignoroval a věnoval se pečeti, která vytvářela iluzi skáli. Ve skutečnosti tam byl vchod do dlouhé chodby. „ Pohni, ať to mám za sebou." Pokyne Kisame a netrpělivě si přešlápne. Vstanu ze země, opráším si špínu ze zad a zadku a vydám se do temné chodby.

Nekončící uličku osvětlovaly lucerny s mihotajícím plamínkem. Čím hlouběji jsme šla, tím tepleji mi bylo. Nebylo mi horko, bylo to příjemné teplo. Na konci chodby temné chodby se mi náhle zjevovali chladné a monumentální dveře. Když je kisame otevřel, nemohla jsem věřit vlastním očím. Místnost za dveřmi byla tak prostorná a moderně zařízená. Uprostřed byl velký oválný stůl, který navazoval na obdélníkový, na kterém bylo spoustu papírů úhledně urovnané v komínkách. Za nimi seděl muž se spoustou piercingů a zrzavými vlasy. Jeho nepřítomný výráz nás propaloval. Vycítila jsem velké množství chakry, která patřila právě onomu muži.

,, Vidím, že se ti nijak nebránila.." „ Co po mě chcete?" S nedůvěrou si prohlédnu muže. ,, Zaujaly nás tvoje schopnosti. A měli bychom pro ně využití." Jeho chladný hlas bez jediné emoce ve mně vybuzoval autoritu. Koutkem oka pohlédnu na Kisameho, který byl nejspíše duchem nepřítomen. „Co bych z toho měla?" ,, Záleží jen na tobě jak se rozhodneš. Když se k nám přidáš nemusíš se nadále toulat zemí a unikat před Listovou. Za tvé úspěchy na misích budeš spravedlivě odměněna. Nemusíš se řídit pravidly, které ti zakazují zabíjet."

,, Co když řeknu ne." ,, Neřekneš." ,, Jak si můžete být tak jistí. Neznáte mě." ,, Víme své. Nemáš důvod odmítnout." Věřil svým slovům a já mu také věřila. Akatsuki.. Orgnizace skládající se z odpadlíků, psanců.. Jejich úspěchy byly špičkové. I Kagům z nich mrazí. Teď tu stojím před jejich vůdcem, který mi nabízí místo. Vědí, že odmítnutí je sebevražda. Navíc věří, že neodmítnu, jinak bych tady nestála. „ Dobrá tedy. Přidám se. Ne proto, že máte pravdu. Mám k tomu vlastní důvod."„ Jsem rád, že jsme se domluvili. Sasori, ukaž ji to tady a zaveď ji do pokoje." Jen co to dořekne, uslyším za sebou zvuk ťuknutí dřeva o sebe. Ohlédnu se. O stěnu se opíral rudovlasý klučina, který vypadal tak na čtrnáct. U jeho nohu se válela malá dřevěná loutka. Očima se zabodával do tech mých, mlčel. Jeho tvář působila jak porcelánová. Rozejde se, projde kolem mě. Za ním cupitala loutka, z které se táhly chakrové vlasce proudících z jeho prsů.,, Pojď za mnou.."

. . .

Prošli jsme téměř celým komplexem chodeb a místností. Snažila jsem se zapamatovat, kde co je, ale celá skrýš, jak tomu říkal, je hodně rozsáhlá. Dokonce má tři podlaží. Dvě obytné a třetí, která je úplně dole, nepřístupná všem členům. Když jsem se ptala, proč je nepřístupná, Sasori mlčel a pokračoval v cestě.

,, Tohle je od teď tvůj pokoj. Pokud ti tam někdo poleze bez tvého souhlasu, neboj se a klidně ho nakopej. Kdybys něco potřebovala, máme pokoj na konci chodby.",, Máme?" ,, Jsem na pokoji společně s Deidarou, většina z nás má společný pokoj." Vysvětlí za cesty do svého pokoje. Dívala jsem se jeho směrem, dokud mi nezmizel z dohledu. S povzdechem otevřu dveře, vejdu do místnosti, která je nyní mým útočištěm a namířím si to rovnou k posteli, kde se rozplácnu, jak spadlá hruška. Za dnešek toho na mě bylo moc. Postupně jsem vstřebávala informace. Cítila jsem jak na mě padla únava, rozhodla jsem se tedy na chvíli vypnout.

Celé tělo jsem měla jak z kamene. Každý nádech byl obtížný a sebemenší snaha o pohyb nemožná. Přede mnou leželo bezvládné tělo ženy, nad kterým stál muž. Z rukou mi kapala krev, která při dopadu pleskla a rozvlnila hladinu rudé louže. Jeho pohled se střetne s mým. Na tváři měl šílený výraz a jeho rty vyslovily téměř němě jméno, které mnou projelo jako ostří. Hlouček lidí kolem nás se zvětšoval. Lidé si šuškali a pokřikovali. „Zabila ji.. Jednou nás ten démon zabije všechny.. Zabila vlastního mistra.." „Ne. Ne. Ne, ne, ne.."

,, Ne!" Trhnu sebou a se zrychleným dechem se posadím. Na svém rameni ucítím něčí ruku. ,,Jsi v pořádku?" Podívám se na osobu a v němosti sleduji jeho oči. Jejich barva byla jasnější než obloha. „Já.. Tedy-ano, jsem." Zakoktám se a uhnu pohledem. „Nezdá se mi, že by jsi byla v pořádku, když křičíš ze spánku." Zaculí se na mě blonďák a já cítila, jak se mi vlévá horkost do tváří. „Odpovíš mi, nebo se se mnou nebavíš, um?" „Měla, měla jsem zlý sen." Zahuhlu rozklepaným hlasem„Dobře, kdyby si měla znovu zlý sen, můžeš kdykoliv dojít." Usměje se a já jen souhlasně přikývnu hlavou, čímž se jeho úsměv ještě rozzářil