Akatsuki, Aneb Úžasná Rodina? ✔

I růže mají trny

-Deidara- 

Zůstal jsem v šoku. Vědí o tom, ale přesto tu pořád jsem. 'Co- co mají v plánu. Proč vůbec ještě žiju?! ' Odstoupím krok od Hidana a podívám se mu do očí. Chtěl jsem něco říct, ale polilo mě horko, nohy a ruce mi ztěžkly. Pohltil mě strach. Chci uhnout pohledem, něco mi v tom ale brání.

,, Ještě něco ti povím..."

-Hidan-

Začal se třást jak malé štěně. Šel z něj cítit strach. ,, Ještě něco ti povím... Je tu osoba, která to tu všechno vede, ale není to Pein. Tahá za nitky a my jsme její loutky. Tehdy. To byl její příkaz, jako trest. Sám od sebe bych to nikdy neudělal. " ,, U-utahuješ si ze mě? Nestačí ti, že jsi mě už tak dost ponížil? " Jeho hlas se klepal. Zadržuje to. Vždycky to zadržoval, ale jakmile byl sám..pustil to. Pokaždé jsem to na něm poznal. Jeho maska je křehká a dost popraskaná. Stačí jen ťuknout a zhroutí se.  'Bylo to od něj hnusné, takhle mu ublížit. Měl jsem se tomu postavit.  Je snad možné, že teď lituji toho prcka, co se přede mnou krčí?  Jsem až taková zrůda, že se mě bojí? ' 

,, Proč se pokaždé tak klepeš?! " Zařvu vytočeně a vlepím mu facku. Ne že by mě to štvalo, ale mrzí mě to? Sveze se podél zdi a z jeho modrých očí se začnou kutálet slzy. ' Přehnal jsem to snad? '   Něco se ve mě pohnulo. Má mysl, byla zmatená. Když jsem ho uhodil, měl jsem tak zvláštní pocit. Nebyl příjemný, ne. Spíš mě dusil. Táhl ke dnu. Jeho pohled byl teď tak.. zranitelný. 

,, Vstávej. " Řeknu poněkud klidně. Když se nic neděje naštvaně ho chytím za paži ,, Řekl jsem, abys vstal ne?! " Vyděšeně se podíval na ruku, kterou jsem ho chytl. Začal víc brečet. ' Co to s ním je? Vždyť nemá důvod, tak proč? '  ,, P-prosím..u-udělám-c-co budeš ch-chtít..jen-jen mě..pro-prosím n-nech. " Tichounce vykoktá a skloní hlavu. 

Z jeho paže přejedu rukou k  zápěstí a kousek mu vyhrnu rukáv, tím mu odhalím modřiny. Po jedné jemně přejedu palcem. ' Pořád je má? Normálně by už neměli jít vidět, ale tady ty... Jsou stále viditelné. '  Znovu po modřině přejedu palce. Tentokrát sykne bolestí a  rukou mírně trhne k sobě.  Ruku pustím a beze slova odejdu.

-Kakuzu- 

,, Kde se ten idiot zase poflakuje? Takhle budeme mít zpoždění. " Čekám na Hidana na našem obvyklém místě v lese kousíček od skrýše.

Po několika minutách se konečně ukáže. Něco však bylo jinak. Neměl žádnou průpovídku. Prostě mlčel. Bylo mi to divný, přesto jsem to neřešil a v tichosti šel.

Celou cestu bylo ticho. Sem tam nějaké noční zvýře přeběhlo přes cestu, nasvícenou září z bílého kotouče. Měl jsem nutkaní mít o Hidana starost. Přeci jen. Je neobvikné, že za celou dobu neměl jedinou průpovidkum. V podstatě od porady nevydal ani hlásku.

,, Poslyš Hidane. " Tiše pronesu a zastavím se. ,, Co se stalo? " S otázkou se na něj otočím. Jen na mě krátce pohledné a dál pokračuje v cestě. Takového jej neznám.

Znovu na něj zavolám jménem-zastaví.  Otočí se na mne. Jeho pohled..něco mi nesedělo. Byl otrávený jako vždy, ale teď. Bylo tam něco navíc a něco naopak chybělo. Zkoumal snad každý centimetr mého těla. Nechtěl sem si to přiznat, ale trochu mě to děsilo. Nebyl to on. Prostě nebyl.  Jeho hruď se nadzvedla ,, Nestalo se nic, co bys musel  vědět. Tak mi dej svátek. " Otráveně odvětí a bez jakého koliv dalšího zájmu pokračuje v chůzi.