Akatsuki, Aneb Úžasná Rodina? ✔

Slibuji

-Deidara-
... ' Vše se tak změnilo. Ona se změnila. Já se změnil..Ne. Já se nezměnil. Byl jsem vždy takový? Měla pravdu. Jsem slaboch a ubožák, který nemá právo na ni pohlédnout, promluvit natož myslet. Podělal jsem všechno. Nebylo pozdě. Pro ni ne. Teď je pozdě cokoli napravovat. Pro mě je pozdě. ' Ucítím, jak mi po tváři začnou stékat slzy. ...

-Hidan-

V poklidu pozoruji pozoruji dálku ztrácející se v obzoru, snažíc se nevnímat nevolnost. Tento způsob cestovaní mi není zrovna příjemný. Ano je odsud krásný výhled, a je to rychle, ale radši cítím pevnou půdu pod nohama, kde se necítím tak bezbranně.

S pohledem přikovaným na horizont si všimnu zvuku, mě celkem známém. Měl jsem tu cest ho už slyšet, a hned mi bylo jasné, co znamená. Svou pozornost věnují blondýně svíjející své promáčená kolena od slz.

Nijak extra mě nazajímalo, co se děje ostatním, nebo co jim je. Bylo mi to jednoduše fuk. Moje starost to nebyla a teď to jinak nebylo. Bez dalšího všímání opět věnuji svou pozornost horizontu s menší změnou. Vše bylo prakticky stejné, ale mé tělo zaplnil zvláštní pocit. Nevěděl jsem, co za pocit to je, ale byl..divný..možná až nepříjemný. Čím víc jsem se blondýnu snažil ignorovat, tím intenzivnější onen pocit byl. Byla to snad zvědavost? Nebo by bylo možné, aby někdo jako já cítil..snad lítost..?

Nemohl jsem to dále vydržet, na to to bylo příliš nepříjemné. Otočím se směrem ke vzlykající blondýně. Až teď jsem si všimnul, že neměl svůj obvyklý culík. Vlasy mu volně vlály ve větru. Byly opravdu dlouhé. Zvláštní, že jsem si toho nikdy nevšim.

Bez toho aniž by si mě všiml, se k němu přiblížím a zlehka jen pohladím po vlasech. Nepatrně sebou cukne, ale pozornost mi nevěnuje. Rukou mu začnu konejšivě hladit záda.

,, Co se stalo? " Optám se, i když mi tohle zrovna nikdy nešlo.  Spíš jsem se tomu vyhýbal a ignoroval takovéto situace. Ale teď když jsme tu sami.. Je to..jiné..

Blonďáček zakroutí hlavou na znamení toho, že se o tom nejspíš nechce bavit. ,, Nebuď tvrdohlavej..tím, že to v sobě budeš zadržovat,  ničemu nedocílíš. Akorát se budeš topit v depkách. " Na chvíli se uklidnil. ,, K-kdy-když já-já-.. " rozbrečel se nanovo a tvář zabořil hlouběji do kolen.

Povzdechnu si. '  To ho tak vzal ten rozchod? '  Pomyslím si a podívám se na onu hromádku neštěstí přede mnou.

,, Jestli jde o ňi, tak zapomeň. Bude ti líp. " ,, Když já to podělal.."  Žblptne a slzy mu doslova vyhrknou. Pokud by se mě někdo zeptal, jak vypadá člověk na dně, řekl bych, aby se podíval na dlondsku. Nemohl jsem to vydržet. Bolelo to i mě. Jindy bych si to užíval, ale tahle bolest byla nesnesitelná a táhla mne dolů.

Prudce ho chytím za ramena a otočím čelem k sobě. ,, Sakra Deidaro vzchop se! Nic jsi neposral! Kdybych se tehdy postavil tomu příkazu, nic takového by se nemuselo dít. Můžu za to jenom já a nikdo jiný, tak si to přestaň dávat za vinu! " vyjeveně na mě kouká svými modrými kukadly, div mu nevypadly.  ,, Hi-Hidane.." vydechne roztřeseným hlasem. ,, Veř, že jsem to nechtěl udělat, ale musel jsem. Kdybych mohl.. Kdybych to neudělal.. "  Jen myšlenka na to, co by mu udělal  mne drtila. Nikdy bych si to neodpustil. ,, On by tě mučil tak dlouho, dokud by jsi.." Hlas se mi nepatrně zachvěje. Prostě to nedokáží říct. Nejde to.

-Deidara-

Nechápal jsem ho. Choval se úplně jinak, než ho znám. Jako by se bál. Boji se? Ale čeho? Co by mi On mohl udělat? Proč se toho tolik boji? Boji se snad, že bych..zemřel..