Slovo od slova

Po šesti dnech

Vyčerpaně se svezu na pohovku a zavřu oči. Kdyby mi v tu chvíli necinkl v kapse telefon, pravděpodobně bych okamžitě usnula. Celé hodiny jsem rozbalovala a následně likvidovala všechny krabice, věci odnášela na svá místa a celkově se pokoušela dát vnitřku tohohle domu vzhled, který upozorní příchozí, že tady někdo doopravdy bydlí. A ne, že se tu hroutí svět. Paradoxně můj pokoj zatím vypadá nejhůř. Věci se mi povalují tam, kam je pohodím, ani nemám povlečenou postel. Ale alespoň obývací pokoj už vypadá vytříbeně a tátova ložnice vlastně docela taky, jedinou vadou je tam ale on. Probírá se fotkami a když mu jednu vyškubnu z rukou, vezme si druhou. Včera se na mě dokonce podíval, málem mi svitla naděje, když otevřel ústa, ale pak prohlásil, že vypadám přesně jako máma. Což nikdy nebyla pravda. Ale na tom nesejde.

Otevřu pravé oko a zadívám se do displeje mobilu, kde na mě bliká příchozí zpráva od Logana. 

Nemůžu se dočkat, až s tebou proberu tu anatomii, Holsovko! 3:) 

Vydám ze sebe jakýsi hluboký hrdelní zvuk a mrsknu přístroj na stůl. Nemůžu uvěřit, že budu na laborkách z biologie ve dvojici s tím arogantním pitomečkem. 

Můj první týden v nové školy byl...no, poměrně náročný. První dva dny jsem měla problémy se zorientovat, a tak jsem na spoustu hodin přicházela až po zazvonění, ale Ethan mi hodně pomohl. Bohužel s ním nemám žádné hodiny, protože chodí o ročník výš, ale alespoň se setkáváme na obědech. Mimo něj se zatím s nikým tolik nebavím. Občas se pokusím zavést řeč s Maddie (nebo tedy Medomedkou, jak ji tu doopravdy mnoho lidí říká), ale zdá se, že vážně žije hodně ve vlastním světě. 

Z předmětů jsem nejvíc nadšená právě z literatury s paní Cairwrightovou. Její hodiny jsou záživné a myslím, že profesorka Cairwrightová si mě už stihla docela oblíbit, protože mě často vyvolává a po zvonění se mnou probírá povinnou četbu a jiné věci. Kromě literatury jsem se těšila i z laborek v biologii, ale moje rozjaření rychle zkazilo oznámení, že budeme tento rok probírat anatomii, a taky Logan, který si ke mně přisedl hned, jak mě uviděl, a profesor Loop nás zapsal jako stálou dvojici na všechny projekty. Moc bezva. Celou dobu nepřestával žvanit o tom, jak senzačně se doplňujeme, a začal mi říkat Holsovko v momentě, kdy jsem na jméno Ema přestala slyšet, protože mě jím oslovil už asi po sté. Vlastně vůbec netuším, odkud vzal moje číslo.

Po škole jsem většinou běžela hned domů, případně nakoupila nezbytné potraviny. S Ethanem jsem už znovu nikam nešla i když mě několikrát zval, ale já se vždycky vymluvila. Viděla jsem, že ho to mrzí, ale už tak jsem v žaludku nosila hotové balvany stresu, natož abych si ještě lámala hlavu s ním. Nezvládám to. Jsem natolik zatížená starostmi o tátu, o školu, o tátovu práci, že nemám prostor na nic jiného. Přes prázdniny jsem se vždycky tiše vybrečela a vyprázdnila si hlavu. Teď to najednou nejde. Jako by mi něco tlačilo slzy zpět dovnitř. 

Pomalu se mi opět zavírají oční víčka a okolí pohasíná...

CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!!!

Trhnu sebou a poplašeně vydechnu. 

CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!!!!

"Už jdu!!" zařvu a těžkopádně se zvednu z pohovky. "Ethane, říkala jsem ti, že nemám..."

Srdce mi spadne až do kalhot. Ve dveřích nestojí Ethan. 

"P-pane Stewarte?" zakoktám. "Co...co tady děláte?"

"Emo, kde máš otce?!" spustí zostra. Aniž by se ptal na další otázky, odstrčí mě stranou a vejde do obýváku. Díkybohu, že jsem stihla všechno vybalit. Pan Stewart očividně srší potlačovaným vztekem, což je velká změna. Tolik jsem ho neznala, ale vždycky mi přišel fajn, chlap se smyslem pro humor. Haha, ne.