Slovo od slova

Zítra

"Mohla bys přestat cvakat tou propiskou?" zasyčí někdo za mnou.

"Promiň," odvětím otráveně.

Už od rána jsem nervózní, ale zároveň neuvěřitelně nedočkavá, až budu moct jít na dramaťák. Včera jsme s Ethanem seděli v kavárně až do zavírací doby a promýšleli hru, kterou dneska představíme dětem. Nakonec jsme ji museli lehce zjednodušit a přizpůsobit pro děti, ale řekla bych, že to Ethan vymyslel skvěle. Vlastně vůbec nevím, co bych bez něj dělala.

"Emo, pokud už máš dopsáno, můžeš odevzdat a odejít," navrhne profesorka Cairwrightová. Bez rozmýšlení se zvednu a položím před ní úhledně sepsaný sloh. Nikdy mi netrvá dlouho jej napsat a nikdy jsem vlastně ani nepochopila, proč to ostatním přijde tak obtížné. Co je tak těžkého na tom během čtyřiceti pěti minut vymyslet příběh s pointou, přehledně ho napsat a pokusit se nenadělat tolik pravopisných chyb? Oh...aha.

"Musím přiznat, že se mi ulevilo, že tě dnes vidím tak veselou. Pořád mi přišlo, že se s tebou něco dělo," svěří se mi profesorka.

"Nebojte se, paní profesorko, je mi fajn," usměju se.

Alespoň pro teď, ozve se mé podvědomí, ale zaplaším ho.

"To jsem moc ráda...A jak to jde s dramatickým kroužkem?" rozzáří se a spráskne ruce. Musí ty děti milovat. Rozpačitě skousnu ret, protože si nejsem jistá, jestli bych jí měla říct o té soutěži. Zatím o ní víme jen my dva s Ethanem a vlastně ještě pan Lewis, starosta. A dětem a jejich rodičům to ohlásíme až dnes. Rozhodnu se, že si tuhle informaci nechám pro sebe. Prozatím. Nečekám, že něco takového bychom udrželi v tajnosti. Ale čím méně lidí kolem o tom ví, tím méně se cítím pod tlakem. Protože ačkoliv už máme vymyšlenou hru téměř do konce, který, jak Ethan zdůraznil, musím ještě nutně dopsat, stále stojíme proti rychle letícímu času. Je vůbec možné, abychom to stihli?

"Paráda," přikývnu na důraz svých slov. "Všechny děti jsou moc talentované."

"Takže bych se mohla dočkat nějakého představení?" zadoufá paní Cairwrightová.

Ale jistě! Třeba hned za tři měsíce, žádný problém!

"Zapracujeme na něčem," přitakám.

Odeberu se k odchodu. Vzápětí se za mnou na chodbu vyřítí někdo další a moje nálada poklesne na bod mrazu.

"Nazdar Holsovko."

"Logane, přísahám, jestli mi tak řekneš ještě jednou, nechám Ethana, aby tě znovu zmlátil," zavrčím a zrychlím krok. Okamžitě mi je v patách.

"Jasně, já zapomněl, že vy dva jste teď něco jako nerozlučná dvojka, co?" zachechtá se a zahradí mi cestu, takže se mu musím dívat do té jeho arogantní tváře.

"Uhni!"

"Vážně, Holsovko, vypadá to, že si říkáte úplně všechno, tak už ses mu svěřila se svou rodinnou tragédií?" zeptá se naoko smutně a ve mně se začne vřít krev.

"Proč se musíš chovat jako naprostý idiot?" zaprskám.

"Proč se musíš chovat jako malá přecitlivělá holka?" opáčí rádoby ženským pisklavým hláskem. Bez hlesu zarazím ruce pevně do kapes, jinak bych se vážně neudržela. "No fakt...utéct na záchodky, protože se ti udělalo špatně z prasečí krve? Nechat nějakého dalšího idiota, aby mi jednu vrazil? To je trochu slabošský, nemyslíš?"

"Ach, víš, co je podle mě slabošský? Vysmívat se malým přecitlivělým holkám, ačkoliv vůbec nevíš, jak na tom ve skutečnosti jsou. Nebo to snad víš? Víš, jaké to je, když před vlastníma očima vidíš, jak ti mizí jeden z nejdůležitějších lidí v tvém životě? Jdi do háje, Logane!" založím si ruce v bok.