Slovo od slova

Den D

Zdá se, že počasí dnes stejně jako já tvoří katastrofický scénář. Jako by tušilo, co se děje, a chtělo naznačit, že o tom ví. A tak se stane, že se Los Angeles rychlostí blesku ztrácí ve sněhové vánici. Silný vítr lomcuje okny tak hlasitě, že mě probudí ještě dřív, než se o to pokusí Liv, a když rozhrnu závěsy, spatřím, jak změť sněhových vloček urputně naráží do skla, jako by ho chtěla prorazit.

Stáhne se mi žaludek. Dnešní den nevěstí nic dobrého.

„Emo, být tebou, tak se rychle obleču, jste první na řadě, takže musíme být v divadle co nejdřív, abyste si stihli připravit scénu," upozorní mě Livin hlas za mými zády. Prudce se otočím k blondýnce, která si překvapivě těžkopádně nazouvá kožené kozačky a mírně se u toho mračí.

„My jsme první?" vypísknu nepochopitelně vysokým hláskem. Liv si ztěžka povzdechne.

„Kdy mě konečně začneš poslouchat? Říkala jsem ti to nejméně dvakrát," zabručí podrážděně. Žaludek se mi svraští na velikost ořechu. Jistěže mi to říkala. Asi. Opravdu bych měla lidi začít poslouchat.

„Ale venku sněží," namítnu nesměle a kývnu hlavou k oknu. Liv nechápavě rozhodí ruce.

„No a?" Na čele jí vyvstane malá vráska.

„To se to neodloží, když je špatné počasí?"

Moje delegátka sebou podivně trhne, jako by bojovala sama se sebou, jestli na mě má začít křičet nebo po mně hodit stolní lampičku. Naštěstí jen okázale protočí očima a popadne svůj tmavě červený kabát.

„Vzhledem k tomu, že představení se odehrávají uvnitř divadla, budete hrát, i kdyby padaly trakaře, milá Emo," odpoví kousavým tónem. Napadne mě, že je nejspíš také trochu nervózní. „A už sebou prosím tě hoď, ať se stihneme alespoň nasnídat." Ještě vteřinu na ni jen civím, než se začnu zběsile prohrabovat skříní a oblékat se do nejteplejšího oblečení, které tu mám. Přesto je mi jasné, že budu venku mrznout.

Když Liv s roztrpčeným povzdechem shledá, že jsem skutečně připravená odejít, otevře dveře a společně vyrazíme na snídani. Děti na nás spořádaně čekají u recepce, dokud se k nim nepřidáme.

„Kde je Ethan?" okamžitě vystřelí svou typickou otázku Claire a Gabriela horlivě přikývne. Potlačím chuť se na ně osočit, že mi je absolutně jedno, kde je ten přitroublý mizera, než se však stihnu nadechnout, abych vůbec něco odpověděla, ozve se za mnou udýchaný hlas.

„Tady...tady jsem," mávne rukou, aby na sebe, celkem zbytečně, upozornil. Pobaveně se mi roztáhnou koutky úst, když se mi vybaví jeho rozespalý chrapot, po kterém teď nebylo ani památky. „Co je? Čemu se směješ?" lehce se zamračí a netečně si prohrábne rukou vlasy, aby nevypadaly tak rozcuchaně.

„Ničemu," odvětím automaticky, ale stále se směju.

„Tak můžeme už jít na jídlo?" zasténá Callum, „Já mám hrozný hlad."

„No jasně, jdeme," přikývnu a pobídnu všechny, aby vyrazili k jídelně.

Musím přiznat, že jídlo pro účastníky Act Skill Free Competition je jednoduše k nezaplacení. Přestože jsem nervózní a mám neodbytný pocit, že pokud něco sním, dlouho se to ve mně neudrží, jsem nucena si naložit plný talíř lívanců s javorovým sirupem a navrch posypanými borůvkami. Zbožňuju tuhle snídani. Už si ani nepamatuju, kdy jsem takovou kombinaci naposledy jedla.

Vlastně pamatuju. Bylo to minulý rok. Poslední den školy.

V krku mi naskočí obrovský knedlík, že se dalším soustem málem zadusím. Hlasitě se rozkašlu a okamžitě na sobě cítím pohledy všech přítomných. Rychle se napiju vody, kterou mi ihned přistrčí Ethan.