Slovo od slova

Téhož dne

"...se, nikdy bychom nedopustili, aby se jim něco stalo. A to by tedy bylo všechno, děkuji. Jsem ráda, že takhle podporujete své děti. Všichni jsou moc šikovní."

Jakmile se zabouchnou dveře za posledními rodiči, okamžitě stáhnu svůj křečovitý a absolutně falešný úsměv a prudce vydechnu. Mluvit s tolika dospělými naráz mě zkrátka přivádí do rozpaků. Nejen rozpaků. Nutí mě to zvracet a ještě se za to pokorně omluvit. Zvlášť když se v jednom kuse jedná o tu zpropadenou soutěž. Teď, když se i samotní rodiče tvářili nadšeně, že jejich děti celostátně znemožním, je celá tahle věc tak oficiální, že se divím, že o tom ještě nevytiskli článek v novinách...

"Em, přestaň vnitřně panikařit, vedla sis skvěle a ta soutěž dopadne dobře," protočí oči Ethan. Překvapeně otevřu pusu. To mi snad čte myšlenky? "Co je? Vždycky tak divně špulíš pusu, když jsi nervózní," zasměje se.

Zrudnu. "Nechápu, jak si takových věcí můžeš všímat, když se známe sotva dva měsíce," zabrblám.

"Asi proto, že to děláš docela často," pokrčí rameny a rozhlédne se po místnosti. Všichni už odešli.

Neodpovím mu. Překvapuje mě, že si na mně všímá takových věcí. Ale nejsem si úplně jistá, jestli se mi to líbí. To jsem opravdu tak průhledná nebo je Ethan prostě jenom neobyčejně pozorný? Bezmyšlenkovitě si přejedu prsty po rtech. Slyším jeho potlačovaný smích a škubnu sebou. Jistěže. Jsem příliš průhledná.

"Fajn, tak sis na mně všiml několika maličkostí," založím ruce v bok. "Ale abys věděl, já na tobě taky. Taky jsi průhledný," dodám škodolibě.

"Ale, vážně?" povytáhne obočí a nasadí provokativní výraz. "A čeho sis ty všimla na mně? Samozřejmě kromě toho, jak dokonalý jsem," zašklebí se. Není to však arogantní úšklebek, jakým se vždycky tváří Logan, nýbrž ten druh úšklebku, kterým obdarujete své přátele, když je chcete poškádlit. Nasadím úplně stejný.

"Vy, pane Dokonalý, vždycky mluvíte neskutečně ironicky, když jste nesvůj," vypláznu na něj jazyk. Kde se ve mně bere ta dětinskost?

"To není pravda, to nedělám," zavrtí nesouhlasně hlavou.

"Ha!" poskočím. "Ale děláš, jinak bys to nepopíral. Když jsme se potkali první den školy, byl jsi k nevydržení," zabodnu mu prst do hrudi. Ale ihned se zase odtáhnu, jelikož na tvářích opět cítím horkost. Jeho tělo se zase otřásá smíchy.

"Tak dobře, každý máme něco," přizná.

"To jo...je pravda, že jsi premiant téhle školy?" vzpomenu si, co mi říkal ředitel o Ethanovi.

"Kdo to říkal?"

"Ředitel," pokrčím rameny a zkoumavě pozoruju jeho reakci.

"Vážně? Tak to bude asi pravda, se známkami nemám problém, takže mě ředitel nemůže vyhodit. Paráda, co?"

Pozdvihnu obočí. Zase je nesvůj. "A s čím máš teda problém?"

Podívá se na mě nicneříkajícím pohledem. "S ničím."

"Pak nechápu, proč musíš pořád tak riskovat s tím, že budeš neustále po škole a...to ostatní," zamumlám.

"Myslel jsem, že si tyhle věci budeme nechávat pro sebe," odvětí neutrálně a zničehonic se sebere a odchází pryč. Doběhnu ho.

"Jaké věci? Ethane!"

"Soukromé věci. Také se s nimi nesvěřuješ, tak nechápu, proč bych měl já."