Slovo od slova

Den před návratem

Stojím venku a od úst se mi linou malé obláčky páry. Přestože se sněhová vichřice, která zuřila před třemi dny, už znovu neobjevila, zanechala po sobě nemalé množství sněhu, který se udržel na zemi jenom díky přetrvávajícímu mrazu.

Zastrčím prokřehlé prsty na rukou do kapes své bundy a toužebně vzpomínám na krásné pletené rukavice s bílým vzorem, které teď leží někde ve skříni v Brooks.

Brooks.

Táta.

Dech se mi zadrhne někde napůl cesty z plic. Za poslední čtyři dny jsem si na tátu ani jednou nevzpomněla. Ethanovi a Liv se nějakým zázračným způsobem povedlo odvést moje myšlenky absolutně jiným směrem. Návštěva ZOO Los Angeles, botanické zahrady, nespočet nákupů v hračkárnách a cukrárnách, hyperglykemický šok v los angeleské čokoládovně, to všechno zaměstnávalo mou mysl natolik, že mě ani nenapadlo dělat si starosti o tátu. Co asi dělá? Shání se po své dceři, která ho naopak úplně vypustila z hlavy? To asi těžko, odpovídám si ihned s kyselým výrazem, pravděpodobně v posteli obrůstá mechem a nemá nejmenší tušení, že se nacházíš v jiném státě.

Přesto mám neodbytný pocit viny. Je mi jasné, že se o něj paní Harperová i pan Stewart starají, ale není mi dobře z pomyšlení, že on se v Brooks utápí v zármutku, zatímco já si užívám života v LA. Neklidně přešlápnu a snažím se si vsugerovat do hlavy, že na to mám přece po těch měsících útrap právo a že se stejně zítra vracím.

Skousnu rty. Od zítřka bude zase všechno při starém. Zase přijdou účty za elektřinu, které budu muset za otce zaplatit, zase přijdou neomluvené hodiny, které si budu muset sama omluvit, zase ho uvidím obklopeného v máminých fotkách, ztraceného ve vzpomínkách na minulost.

Uvědomuju si, že to už prostě znovu nezvládnu. Nechci.

„Tady jsi!" Ethan přetrhne tok mých myšlenek, aniž by hnul prstem. Vždycky se mu to povede v tu pravou chvíli. Pokusím se usmát, ale mám rty tak zmrzlé, že sotva otevřu pusu. „Co tu tak postáváš? Čekali jsme na tebe u snídaně."

„Už jsem snídala," pokrčím rameny. Dneska jsem vstávala obzvlášť brzy.

„A teď tu dobrovolně mrzneš? Moc chytré," utahuje si ze mě.

„Zas taková zima mi není," opáčím, přestože se mi prsty na rukou začínají měnit v led. Ethan nedůvěřivě sleduje mou zimní bundu, pod kterou se ukrývá triko s dlouhým rukávem a svetr, a světle modrou čelenku jako slabší náhradu za čepici. On sám má na sobě teplou koženou bundu, přes svou blonďatou kštici nataženou tmavou čepici s bílým kulichem a ruce ukryté v černých rukavicích. Ty si s menší neochotou sundává a hází je po mně.

„Vem si je, prosím tě, nebo ti odpadnou prsty," zabručí.

Vděčně si rukavice navleču a než mu stihnu poděkovat, vyhrnou se ven děti v čele s Liv.

„Mluvil tu někdo o odpadávání prstů?" nadhodí vesele delegátka, která drží za ruce Claire a Gabrielu, které si ji za tu dobu oblíbily dokonce stejně jako Ethana. Což už něco znamená.

„Fuuj," našpulí pusu Gabriela při té náhlé představě.

„Jenom zachraňuju dámu před mrazem," brání se Ethan se zvednutýma rukama a hodí po mně významným pohledem.

„Díky," utrousím a obrátím se k Liv. „Tak co máme na programu dneska?" zajímám se nedočkavě.

„Tak je to poslední den, takže si ho musíme jaksepatří užít," mrkne na mě potutelně blondýnka, „A večer nás čeká vyhlašování," dodá mimoděk a mně se trochu sevřou útroby. Nemám ovšem čas o tom více přemýšlet, neboť nás Liv vzápětí popohání k autobusu. Překvapí mě, že míjíme ceduli s nápisem Los Angeles a nechápavě vyhledám pohledem Ethana, který sice nahodí nicneříkající úsměv, ale oči mu jiskří očekáváním. Jsme na cestě sotva půl hodiny, když se autobus zastavuje. Podívám se z okýnka a vyvalím oči.