Slovo od slova

Den odjezdu

Vážně jsem si myslela, že už víc nervóznější být nemůžu. Očividně jsem se mýlila. Od pěti ráno jsem vzhůru, tak čilá, jako kdybych spala roky a už nikdy nepotřebovala znovu zamhouřit oči. Pravděpodobně mi ale od klidného spaní bránila i ta nevolnost, totiž když se můj žaludek rozhodl skočit přes palubu rovnou do moře.

Pohled na hodiny mě ubíjí. Chvíli se mi zdá, že čas letí jako splašený, a chvílemi jako by někde klopýtl. Hlasitě vzdychnu, když se po nekonečně dlouhé a zároveň té nejkratší minutě posune ručička na šestku. Půl osmé. Než se s tím hloupým kufrem doškobrtám k autobusovému nádraží, bude zhruba tři čtvrtě. Do osmi se tam sejdou i všechny děti, potom pojedeme na letiště, kde si nás vyzvedne jakási delegátka, a poletíme do Los Angeles, kde jim zničím život.

"Uklidni se, Emo," zamumlám před zrcadlem a potřesu hlavou. Opět si vzpomenu na slova mámy, že dobrý dojem dělá vše. Teď doufám, že alespoň Ethan bude vypadat dobře.

Zhluboka se nadechnu, připravená odejít. Už sahám na kliku, když si uvědomím, že jsem se nerozloučila s tátou. Na vteřinu zaváhám. Pochybuju, že by si pamatoval, že odjíždím pryč. Ostatně pochybuju, že vůbec vnímá mou přítomnost, ale přece jen...Člověk by neměl odjet bez rozloučení. Nikdy. Když jsem minulý rok šla naposledy do své staré školy, také jsem s mámou před odchodem prohodila pár rychlých slov, ačkoliv jsem opravdu pospíchala. O pár hodin později jsem byla vděčná, že jsem za sebou jen nepráskla dveřmi. I když naše poslední slova byla jen hloupá "Ahoj!" a "Měj se!", byla jsem svým způsobem ráda, že jsem s ní ten den ještě mluvila. 

Rozhodně tedy vydupu po schodech nahoru a zamířím k tátovi do ložnice. Když spatřím jeho bezduchý výraz, bodnou mě výčitky svědomí, že ho tu vůbec nechávám v takovém stavu. Jenže jinak to nejde. 

"Tati, odjíždím," prohlásím váhavě a čekám na jeho reakci. Žádná samozřejmě nepřichází. "Za týden se zase vrátím, do té doby tu bude paní Harperová a občas snad i pan Stewart," nadhodím znovu. Nic. Potlačím nutkání mu zakřičet do ucha. "Drž nám palce, až budeme vystupovat. Mám tě ráda, tati." Nejistě a jen velmi krátce ho obejmu. Jako bych se dotýkala kusu hroudy, nemá to cenu. Rychle se odtáhnu a bez dalšího přemýšlení vyjdu z pokoje. 

"...Claire, Gabriela, Dominik, Adam," počítám na prstech. Měli by tu být všichni. Je osm hodin a deset minut. Autobus odjíždí za patnáct. "Všichni jste mi dali papíry o...ehm...bezinfekčnosti a podpisy rodičů? Máte pasy?" ujišťuju se. Popravdě mám ve všem naprostý zmatek. V životě jsem nic neorganizovala a teď budu mít celý týden na starost hned sedm malých dětí. Zem se mi točí pod nohama a já jen čekám, kdy to neunesu a spadnu.

Kašlu na to. Rozhodně nastrkám tu hromadu papírů do batohu. Odteď budu prostě předstírat, že vím, co dělám. To bude muset stačit.

Znovu zkontroluju čas a rozhlédnu se kolem. Závistivě pozoruju, jak se děti loučí se svými rodiči, jak je maminky líbají na tvář a tatínkové hrdě objímají, jako by jely tu soutěž vyhrát. Na vteřinu mě ovládne smutek. Zdá se mi to hrozně dávno, co mě můj vlastní táta naposledy objal a máma mi vlepila pusu. A ono to vlastně hrozně dávno je.

Na nádraží se objeví dlouhý, tmavě modrý autobus s nápisem Great Falls International Airport jako cílová stanice. Na letiště by nás měl dopravit zhruba za půl hodiny. 

"Tak jo, děcka, máte všechno? Nastupujeme!" zařvu a ukážu na autobus. Díkybohu, že jsou všichni tak spořádaní a slušní. 

"Emo, kde je Ethan?" zatahá mě za rukáv Claire.