Slovo od slova

Rok od onoho dne

Autem se line jemná melodie neznámé písničky, která částečně vyplňuje napjaté ticho mezi mnou a tátou, když jednoho horkého letního dne společně opouštíme Brooks. Táta nervózně bubnuje prsty o volant, a když po nekonečně dlouhé době míjíme ceduli s nápisem jistého města, zhluboka se nadechne a možná až příliš zapáleně mhouří oči přes sluneční paprsky, které se odráží od předního skla a zaclání mu ve výhledu.

S tichým povzdechem si sundám z očí sluneční brýle a tiše pozoruju ubíhající krajinku za okýnkem. Srdce mi začne poplašeně tlouct, když se blížíme k světle modrému domku na kraji silnice. Vypadá úplně stejně, jak si ho pamatuju, jako bychom v něm stále bydleli, jako by se vůbec nic nestalo, jako by neuběhl jediný den od té doby, co jsem za sebou naposledy zabouchla ty bílé dveře a dala mu navždy sbohem.

„Chceš tu zastavit?" zeptá se tiše táta, když si všimne, kam se dívám.

Na vteřinu si sama sebe představím, jak znovu chytám za kliku a vcházím dovnitř. Vnitřek domu na mě ale působí podivně cize. To protože už to není můj domov. Jen místo, kde jsem kdysi bydlela.

„Ne," špitnu a rozhodně zavrtím hlavou, když táta spouští nohu z plynu.

„Dobře," přikývne a na další křižovatce odbočí doleva, takže mi onen modrý domek brzy zmizí z dohledu.

Pod pneumatikami náhle zaskřípá štěrk. Táta zpomalí a já konečně zvednu hlavu. Ruce se mi mírně třesou a dlaně potí, nasucho polknu. Na rameni ucítím tátovu ruku. Povzbudivě se na mě usměje. Až po několika vteřinách mu roztřeseně úsměv oplatím.

„Můžeme jít?"

„Jo, jdeme," souhlasím. Hlas mám zvláště zastřený, ale nevnímám jej. Táta si odepne pás, vystoupí. Já se nehýbu, mám dojem, že to nedokážu, nezvládnu to. Otec mi otevře dveře a mlčky pokývne hlavou. Podá mi ruku a já ji uchopím. Opatrně, aby se mi okamžitě nepodlomila kolena, vylezu z auta. Táta mě stále pevně drží a nepouští mě, ani když společně projdeme černě nalakovanou bránou z tepaného železa. Po dlouhé době mám skutečně pocit, že tu pro mě můj vlastní otec skutečně je. A je to příjemný pocit.

Slunce už se pomaličku schyluje k západu, ale jeho žhavé paprsky zalévají jednotlivé hroby vznešenou oranžovou barvou, díky které každý z nich působí výjimečně. Jdeme velmi pomalým krokem, takže můžu snadno pročítat jednotlivé epitafy a jména zesnulých, při čemž napjatě očekávám, kdy se objeví to jedno jediné, které hledám.

Najdu ho až v samém středu hřbitova. Když přijdu o kousek blíž, nechápu, jak jsem ho mohla přehlédnout. Od kříže ze světlého mramoru odleskují žlutavé paprsky a vrhají hravá prasátka na okolní hroby. Skloním se a bříšky prstů přejedu po místě na náhrobním kameni, kde je ozdobným písmem vytesáno Molly Holsová. Jakmile se moje prsty dotknou chladného mramoru, vybaví se mi její obličej tak živě, jako by stála přímo přede mnou.

Po tváři mi začnou kanout horké slzy. Zdá se mi to jako včera, když mě naposledy objímala, když jsem ji naposledy slyšela smát a když jsem se jí naposledy mohla podívat do očí. Přestože uběhl celý rok od okamžiku, kdy nám doktor oznámil, že její srdce přestalo bít, při pohledu na její hrob mám pocit, že je ta rána z její ztráty ještě příliš čerstvá. A možná taky je. Možná se nikdy úplně nezacelí. Jak by taky mohla?

„Mami..." vzlyknu nahlas. Tolik bych jí toho chtěla říct, a nemůžu.

Táta mi mlčky podá smuteční věnec, abych jí ho mohla pěkně naaranžovat pod kříž vedle jejího jména. Ruce se mi při tom třesou, jako kdybych měla zimnici, přestože tu klečím v obyčejné halence a sukni. Těžkopádně se zvednu a hřbetem ruky si otřu slzy. Táta mezitím zapálí svíčku a položí ji na hrob vedle věnce. Narovná se a pevně mě obejme.

„Pořád to bolí, tati," zahuhlám mu do košile. Pohladí mě po vlasech.

„Já vím, holčičko, já vím."

Když se mi zklidní dech a po slzách zbudou na tváři jen zaschlé potůčky, odtáhnu se od něj a znovu se zahledím na mámin hrob. Přistihnu se při myšlence, jestli existuje nebe. A pokud ano, jestli z něj na nás kouká. Jestli ví, co všechno se za celý rok událo.

Doufám, že ano.

Doufám, že tam nahoře někde sedí, ve svých oblíbených šatech, pohupuje nohama v rytmu nebeské melodie a ve tváři se jí zračí pyšný úsměv, když může shůry sledovat, jak se její muž znovu dokázal postavit na nohy, udělat si v práci výborné jméno a navázat nové přátelství se Sophie Harperovou, které možná jednou, až všechna ta bolest skutečně jednou odezní, vyústí i v něco víc. A ona se nebude zlobit, protože ví, že na ni její manžel nikdy nezapomene, bude ráda, pokud se najde někdo, kdo ho bude dělat znovu šťastným, když ona už nemůže.

Doufám, že se její hruď nadýmá pýchou při pohledu na svou dceru, že se dokázala postarat o svého tátu, když to on sám nedokázal, a že si s hrdostí pročítá příběh, který napsala, a díky kterému začala spolupracovat hned s několika scénáristy a režiséry na krátkých reklamních spotech a videích, a že má velkou šanci, aby to jednou dotáhla hodně daleko.

Vytáhnu z kapsy sukně černou tužku a zkoumavě si ji prohlédnu. Ethan s tím souhlasil. A tak ji opatrně pokládám na mámin hrob a dávám jí tím najevo, že nic z toho by se nikdy nestalo nebýt jí.

Ethan měl pravdu. Vaše slova nebo činy možná nedokážou změnit svět, ale mohou ovlivnit lidi, kteří jsou ochotni je vnímat. A pokud se takoví najdou, pak budu připravená vyprávět jim svůj příběh.

Slovo od slova.