Slovo od slova

Den poté

Když si rozčepýřené vlasy neuměle splétám do copu, jsem stále ještě v polospánku. Všechny smysly mám otupělé a představa, že bych dnes měla jít do školy, mi přijde skoro až k smíchu. Vždyť jsem ještě včera snídala v LA, a teď mám jít prostě do školy? Jen tak? Po tom všem? Jako by se vůbec nic nezměnilo?

Zavrtím hlavou a z copu mi vypadne několik neposedných pramínků. Zastrčím si je za uši a odevzdaně vyjdu z koupelny. Cestou ke schodišti se automaticky zastavím u dveří tátovy ložnice a nakouknu dovnitř. Srdce mi na zlomek vteřiny přestane tlouct, když se mi naskytne pohled na řádně ustlanou a prázdnou postel.

Z plic mi unikne užaslý vzdech. Očima spočinu na krabici, do které jsem před půl rokem zabalila máminy pozůstalosti. Nyní ta samá krabice leží na pracovním stole a působí skoro až nedotčeným dojmem. Opatrně do ní nahlédnu. Překvapí mě, že jsou v ní úhledně složené všechny fotografie a videa, která tenhle pokoj tak dlouho zamořovala. Když se rozhlédnu kolem, nenaleznu nic, co by jen okrajově připomínalo, že tu ještě před pár dny ležel naprosto zoufalý člověk.

Pouze na nočním stolku se nevinně vyjímají dva obrázky. Když se k nim skloním, abych si je prohlédla, zjistím, že se dívám na sebe samou v dětských letech, kde mě za jednu ruku pevně drží mamka a za druhou táta, moje nohy se třepotají ve vzduchu v zachyceném výskoku, rodiče na mě s úsměvem shlížejí a já se bláznivě směju do objektivu.

Přepadne mě náhlý smutek. Nemám nejmenší ponětí, kdo tu fotografii fotil, ale teď jsem mu za to nesmírně vděčná.

Na druhém obrázku jsem jenom já a máma. A tentokrát musím několikrát zamrkat, abych zahnala slzy. Tenhle snímek si totiž pamatuju, táta nás takhle vyfotil před necelým rokem, když jsme se chystali do divadla. Měla jsem na sobě tenkrát tmavě modré šaty s bílou mašlí kolem pasu a máma...tu samou blůzu, ve které ji srazila motorka.

Nepřítomně přejedu palcem po její tváři. Najednou jako bych ji znovu viděla před sebou. Jako by se na mě znovu dívala. Znovu se na mě usmívala. Znovu se se mnou loučila.

Ta vzpomínka mi přijde strašlivě vzdálená. Jako by se ani nestala.

Zaplaví mě podivný příval emocí. Je to tak nefér, že je pryč! Nezasloužila si zemřít, neměla zemřít!

Do očí se mi tlačí slzy. Než však stihnu propuknout v pláč, uslyším z kuchyně hromadu peprných nadávek, a to mě vytrhne z mé frustrace. Položím fotografii zpátky tam, odkud jsem ji vzala, aniž bych se na ni znovu podívala, a v rychlosti seběhnu dolů.

Táta rozezleně pochoduje sem a tam, usilovně se snaží vyčistit si červenou skvrnu na košili, čímž ji jedině zvětší, a tak spustí další salvu kleteb, které by mně rozhodně neprominul. V tu chvíli nabudu úplného dojmu, že je táta skutečně zase sám sebou.

„Co se děje, tati?" přeruším tok sprostých slov, který se mu valil z pusy. Okamžitě se zarazí.

„Emo! Vůbec jsem si tě nevšiml! Stojíš tu dlouho?" zeptá se náhle nenuceným tónem.

„Ne, jen jsem slyšela, jak si pochvaluješ počasí, tak jsem seběhla dolů se přesvědčit," ušklíbnu se. Táta se zakření a znovu skloní zrak ke své košili. Na setinu vteřiny je všechno jako dřív.

„Myslíš, že se dá vyčistit skvrna od kečupu?" zakaboní se.

„Proč by sis ráno dával kečup?" nechápu a sklouznu pohledem ke kuchyňské lince, na které stojí talíř s nedojedenými míchanými vajíčky. No jistě.