Slovo od slova

Uprostřed noci

Je to, jako by mě někdo zničehonic pleskl přes tvář mokrým ručníkem. Náhle otevřu oči a prudce se vymrštím do sedu. V jednu chvíli si jsem naprosto jistá, že jsem zaspala a že už máme stát dávno na jevišti. Z toho pomyšlení na mě jdou mdloby a dobu lapám po dechu, než si uvědomím, že je můj pokoj zahalený ve tmě. Zmateně zamrkám v domnění, že tím černotu oklepu z řas.

Ještě je noc, ty hloupá, okřikne mě hlásek v mé hlavě.

Urychleně se vyhrabu z peřin a klopýtavě dojdu k velkému oknu, které je nyní schované za těžkým závěsem. Malinko jej poodhrnu, aby se mi naskytl pohled ven. Do pokoje vnikne slabounký paprsek světla, které sem vysílají desítky pouličních lamp, které stojí rozházeně po celém městě, a rozzářené nahrazují hvězdy, které není na obloze vidět. Mezi nimi se proplétají zbloudilá auta, jejichž majitelé si nejspíš vroucně přejí, aby už byli doma a mohli spát. Ve tmě také jasněji probleskují velké nápisy různých jmen hotelů nebo restaurací, jenže v té změti barevných světel jsou jen těžko k přečtení. Odkudsi zdáli se ozývá hudba, která je tlumená zvuky projíždějících aut.

Celé Los Angeles se zmítá ve víru noci a netuší, že skrytě za závěsem ho pozoruje vyděšená holka, která se tu cítí jako zrnko prachu.

S bušícím srdcem okno znovu zakryju a vlezu si zpátky do postele. Nemám tušení, kolik je hodin, ale jistojistě vím, že do nadcházejícího představení je ještě mnoho času, ale zároveň je už velmi pozdě na to, se tomu vyhnout.

Zavřu oči a pokusím se usnout, ačkoliv tuším, že je to předem prohraná bitva. Na spánek nemám ani pomyšlení, naopak potlačuju silné nutkání začít řvát z plných plic. Zabořím obličej do polštáře, nějakou dobu sebou nespokojeně vrtím a když už to opravdu nemůžu vydržet, znovu se posadím. Zrakem ulpím na osobě ležící na druhé straně postele.

„Liv?" zašeptám do ticha. Něco ve spánku zamručí, ale ani se nehne. Kdybych ji zkusila probudit, asi by mě prohodila oknem. Kousnu se do jazyka. Nemůžu ji přece vyrušovat ze spaní jen proto, že mám nervy napjaté k prasknutí! Ale přece tu nebudu sedět až do rána...

Rozhodně odhodím peřinu, vklouznu do hotelových pantoflí a přes pyžamo si přehodím župan. Dřív než si to stihnu rozmyslet, stisknu kliku a ve vší tichosti opustím pokoj. Po ztemnělé chodbě se vydám ke svému předešlému pokoji, ve kterém jsem si kvůli Ethanovi užila jen jednu jedinou noc a také si v něm přivodila první kocovinu. Kdyby přijel tak, jak bylo domluveno, každý z nás by měl vlastní pokoj a byl by klid. Jenže protože se velectěný pán uráčel přijet se zpožděním, žádný volný pokoj pro něj nezbyl, tudíž mi nezbylo nic jiného, než se přestěhovat k Liv a jemu přenechat ten můj.

Samozřejmě jsem ho mohla nechat spát na podlaze u sebe, jenže to bych ho také mohla omylem uškrtit ve spánku. Což by se mu asi moc nelíbilo.

Před Ethanovým pokojem se zastavím. Chvíli luštím číslice, abych se ujistila, že se nechystám zaklepat na dveře nějakému cizinci, který by se po mně nejspíš ihned ohnal, a zvednu ruku, abych zaklepala.

Zarazím se. Opravdu se právě dobývám k němu do pokoje? Proč to vlastně dělám? Místo odpovědí však hlasitě zabuším. „Ethane!" zasyčím naléhavě. Když se dlouho nic neděje, znovu zaťukám. Nakonec do dveří rozčileně kopnu a otočím se k odchodu, když za sebou uslyším cvaknutí kliky. Obrátím se zpět a k mému potěšení rozeznám v šeru Ethanovu rozcuchanou kštici.

Chvíli na mě rozespale mžourá, než mu docvakne, kdo vůbec jsem. I v té tmě si všimnu, jak mu obočí bleskově vyjelo nahoru.

„Co tady děláš? Víš, kolik je hodin?" zachraplá hlasem, který jsem u něj doteď neslyšela. Maličko povytáhnu koutky, čehož si pochopitelně nevšimne.