Slovo od slova

O Vánocích

Neřeknu: "Veselé Vánoce!" Místo toho zabouchnu celému světu dveře před nosem a jsem odhodlaná strávit celé prázdniny doma s tátou. Protože naše Vánoce letos rozhodně nebudou veselé a rozhodně se nebudou nijak slavit. Myšlenky se mi samovolně stočí k minulému roku, kdy všechno bylo jinak. Kdy jsem ještě nebydlela v Brooks, kdy ještě táta vnímal svět a kdy jsme ještě byli celá rodina. Ale nesevřou se mi plíce, jako kdybych měla ztratit v jedné vteřině dech, dokonce se mi ani nezamlží zrak. Místo toho se pousměju. Maličko, ale skoro šťastně, protože ten úsměv patřil vzpomínce, hezké vzpomínce, bolestivé vzpomínce. Bolestivě hezké vzpomínce.

Zvednu se z postele. Aniž bych přemýšlela, co vlastně dělám, zamířím k tátově ložnici. Ví vůbec, co je dneska za den? Ví vůbec, že venku padá sníh a hvězdy a že všichni ostatní lidé jsou šťastní? Ví vůbec něco? Pootevřu dveře a vklouznu do jeho pokoje jako duch. A on je taky duch. Nebo se tak alespoň chová. Uvažuju, jestli jsem ho někdy viděla jinde než v tomhle pokoji. Asi ne, ale někdy ho opustit musel, jsem si tím docela jistá. Musí někdy chodit do koupelny. Musí někdy vstát a vzít si jiné triko, když z něj to staré servu. Musí. Ale nikdy jsem ho nepřistihla.

Zahledím se mu do neoholené tváře, plné vrásek a smutku. Možná si to jen namlouvám, ale přijde mi víc při vědomí než předtím, víc čitelnější. Zajímalo by mě, co s ním paní Harperová dělá. Zhruba před měsícem jsme spolu měly poslední sezení. Shodly jsme se, že ho už nebudu potřebovat. Za to vděčím hlavně Ethanovi a myslím, že ona to ví. Hodně mi pomohl. A paní Harperová se rozhodla, že nově získaný čas investuje do mého otce. Vídám ji tu opravdu hodně často, někdy se přistihnu, jak přemýšlím o tom, že bych jí dala náhradní klíč. Obdivuju ji. Já jsem zlomila nad tátou hůl už před zatraceně dlouhou dobou. Ale ona se sem pokaždé vrací s přesvědčením, že jednoho dne táta sám od sebe vstane a půjde jí otevřít dveře. Pochybuju, že by se to kdy stalo, ale doufám, že se mýlím. Ráda bych se mýlila.

Rozhodnu se a udělám pár nejistých kroků k jeho posteli. Sednu si vedle něj. Okamžitě cítím, jak mě obklopí moře zoufalství, ve kterém se táta topí. Ale držím hlavu nad hladinou. 

"Tati, víš, co je dneska za den?" oslovím ho. Neodpoví, jak jsem předpokládala. "Víš alespoň, jaké je roční období?" prohodím jakoby v žertu, protože ve skutečnosti nechci slyšet odpověď. Mohla by být záporná. 

Táta nepatrně pokrčí rameny. Takže mě vnímá! Hlasitě vydechnu, neboť jsem si uvědomila, že doteď zadržuju dech. Natáhne se a zašmátrá rukama v hromadě fotek mámy, které zaplavujou celou místnost. Vytáhne jednu, kde jsem já jako malá a pokouším se jí na hlavě udělat účes, který vypadá naprosto hrozně. Ale máma se směje, jako by to byla ta nejúžasnější věc pod sluncem. 

Jako by mě někdo praštil do zad. 

Odkašlu si. "Na tohle si vůbec nepamatuju. Kolik mi bylo, když jsem jí ničila vlasy? Čtyři, pět?" usměju se, ale najednou je to mnohem těžší. Jako by mi těžkly rty. "Měla hrozně jemné vlasy. Vždycky se mi líbilo, jak je nosila zastřižené." Polknu. Nevím, proč to říkám. Ubližuju si tím. Ubližuju nám oběma.

"Molly..." zamumlá do prázdna. Mám chuť se zase zvednout a odejít, ale neudělám to. Nemůžu ho tu nechat samotného. Ne dnes. Ne nikdy. Přestože už jsem měla sto chutí nechat ho být.

A tak si opřu hlavu o jeho rameno. Nepřemýšlím, jestli to vnímá. Jestli vůbec slyšel něco z toho, co jsem řekla. Možná taky vzpomíná. Možná si v hlavě přehrává, jak o Vánocích dům voněl máminými sušenkami. Jak všude visely vánoční dekorace a v obývacím pokoji zářil vánoční stromeček. Zavřu oči a taky si to představím. Máma vařící štědrovečerní večeři. Máma sledující vánoční filmy. Máma balící dárky. Máma zdobící stromeček. Máma, máma, máma.