Slovo od slova

Po dvou týdnech

Unaveně si promnu spánky. Momentálně sedím v kavárně a přemýšlím. Proč musí být v mém životě takový zmatek?! Nejdřív otec a teď Ethan!

Za celou dobu jsme se jen míjeli. Chvílemi jsem měla pocit, že otevírá pusu, aby mi něco řekl, ale pak hned skapne a odejde. Rozčiluje mě to. A rozčiluje mě, že mě to rozčiluje. Nedokázala jsem se kvůli tomu moc soustředit na ostatní věci, takže jsem se rozhodla, že se svěřím doktorce Harperové. Moc jsem od toho nečekala, proto mě překvapilo, jak hodně mi psycholožka dokázala poradit a pomoct. Mimo jiné byla hrozně nadšená, že vedu dramatický kroužek, a hlásala, jak je Callum spokojený, takže jsem jí ani nedokázala říct, jaká je to pro mě zátěž. Co na tom. Stejně už v sobě dusím takových starostí, o kterých nedokážu mluvit. Jen psát.

Psát. Z nějakého důvodu se mi chce z toho pitomého sešitu zvracet. Proč vlastně mi to tak vadilo, abych od sebe odkopla jediného člověka, který je ochotný se se mnou normálně bavit? Nevím. Nevím, nevím, nevím! Jen...nikdy jsem svoje příběhy nikomu neukazovala, dokonce ani rodičům. A najednou když vím, že si v nich četl někdo jiný, mám pocit, že mě okradl. Ale na druhou stranu to přece Ethan myslel dobře, chtěl mi pomoct, pochopit mě i přesto, že mě samotnou ani nenapadlo zajímat se o jeho problémy. Například proč Ethan krade? Proč je v jednom kuse po škole?

Povzdechnu si. Musím to s ním napravit. Chci to s ním napravit. Zvednu se a zamířím do školy. Nedivila bych se, kdyby byl zase po škole. Kromě toho ale mám nejdřív dramaťák.

S hlavou skloněnou procházím ulicí, dokud mě nepřinutí známý hlas zastavit.

"...to nemáte právo!"

Ethan?! Proboha, to snad ne... Neklidně zaostřím na blonďatého zlodějíčka, jak se dohaduje s nějakým chlapem. Ten má na sobě béžové sako a černé dioptrické brýle. Vypadá dost naštvaně a, no... majestátně.

"To si piš, že mám! Zavřu tě, až zčernáš, prevíte!"

Rozhodnu se zakročit. "Promiňte, děje se něco?"

Ethan na mě vrhne zmučený pohled. "Emo, co tady...to je jedno, jsem v pohodě, jen tady pan starosta má nějaký problém."

"Vy jste starosta?" vydechnu.

Muž mě sjede odměřeným pohledem. "Pochopitelně! A teď si, prosím vás, hleďte svého, slečno, máme tady něco nedořešeného-"

"To vy jste odmítl dotovat dětský dramatický kroužek?" nahrne se mi krev do hlavy.

"Emo, tohle není zrovna nejlepší-" začne Ethan.

"Víte, že ty děti ten kroužek neuvěřitelně zbožňují?" nedám se.

"A co je vám do toho?" odfrkne si starosta. Páni, to je ale arogantní nadutec.

"Ehm, já je teď učím..."

"Hm, gratuluji....Tedy upřímně spíš ne. Co jsem viděl, jsou všichni zoufale příšerní herci. A už se do toho nepleťte, mám na starost důležitější věci. Jako třeba poslat tohohle zloděje do vězení!" zašklebí se a Ethan se zavrtí.

"Říkám vám, že to nemůžete!"

Opět zasáhnu. "Vy jste hrozný člověk! Ty děti jsou úžasné! Jen kdybyste jim dal možnost se předvést!"

"A vy jste neuvěřitelně otravná! Jak si vůbec dovolujete zpochybňovat má rozhodnutí?!" odsekne.

"Docela jednoduše! Protože jsou všechna špatná!" prsknu. "A stejně tak je to s tímhle klukem. Nemůžete ho poslat do vězení! Je mladistvý. Co vám vůbec udělal?"